Už jsem to kdysi psal. Tomík Švarců, hoch z vyloženě komunistické rodiny a tuším, že i nomenklatury mi v předškolním věku šeptal: "Tady žije rodina, kde je špión. Vypoulil jsem svá dětská očka a řekl: "A kdo to je?" "No, přece vy, sdělil mi Tomík.
A měl pravdu, můj strýc a kmotr vzal krátce po mém narození dráhu do Západního Německa, kde "tak trochu" pracoval pro CIA a předloni za to dostal od Stropnického metál "za boj proti totalitě" nebo tak podobně.
A dědeček napjatě poslouchal rádio s tím, jak to v té Budapešti dopadne a jen se těšil, že komunisti padnou. Nepadli. A tatínek, když jsem přišel s rudým pionýrským šátkem, tak mi sdělil, že by mi správně měl rozbít hubu, ale já byl tehdy dost neduživý.
Na ZDŠ jsme samozřejmě drželi hubu a krok. Ale na průmyslovce již vřely jakési protesty. Tak třeba jsme se soudružky zástupkyně ředitele, velké to komunistky, ptali, není liž ten komunismus nějaká blbost. To vše, samozřejmě, slušnými slovy.
Soudružka něco dogmatického zablábolila a my raději drželi hubu. Jen jsme projevovali velký zájem o americkou techniku, konkrétně o komunikační družici Telstar. Ta první vzlétla krátce před naší "inaugurací" do školy, kde žertem řečeno, byl Lenin (Lenin je vJečný).
A až do maturity a přijímaček na vysokou se v tomto směru nic významného nestalo. Ale jen jsem se imatrikuloval na ČVUT, tak nastalo "čóro-móro". Nejprve mě, na zákrok VB, chtěli vyhodit ze školy, jako "schvalovatele Strahova", ale "Január ma zachránil".
Zvolen, či vybrán 1. tajemníkem KSČ byl slovenský KSS bafuňář z povolání, který vystudoval v Moskvě a měl proto mít mít vhled, Alexander Saša Dubček. A dnes, po skoro padesáti letech mohu zodpovědně říci, že Dubček uměl jedinou věc, pěkně skákat z 10m věže.
To jsem si nikdy, ani náhodou, netroufl. Ani jsem na tu věž nevylezl. 5m byl můj limit. Ale jinak, mírně řečeno, Dubček byl politickým enbryem, které si vůbec nebylo vědomo důsledků svých činů nebo svých spíše svých "nečinů".
A skončilo to tak, jak to skončit muselo, Rusové nás vzali potěhem a veškerá zodpovědnost za to padá na partu kolem Alexandra Dubčeka, což byl mix mladých ambiciózních komunistů a starých, "prozřelých" stalinistů. A oběma skupinám šlo o moc, o fleky. A o nic jiného.
Ta invaze mě zastihla v Německu a já po roce zjistil, že prostředí tam řádnému studiu neprospívá. Popisovat veškeré tehdejší mé eskapády je nad rámec tohoto článku a snad postačí, když řeknu, že mi v baru dole na B3 (přímo náš dům ve studentské koleji) říkali "Du bist bekannt wie ein bunter Hund", což ať si každý přeloží, jak umí.
Věděl jsem, že jdu zpět do tuhého Husákova socialismu, ale touha po domově byla silnější. A Husák nezklamal. Mnoho lidí mi vyčítá můj obdiv k jeho počátečním krokům ve funkci, ale jen málokterý šéf komunistické strany kdy dokázal přiznat kontrarevoluci a přitom nikoho nepotrestat.
A najednou se život odvíjel, tak jak má a dokonce jsem to byl já, kdo dívce, "kterou nikdy nebolela hlava, spíš naopak", navrhl, že bychom měli mít sviště. A střelba těmi "mrštnými mrškami" proběhla na výtečnou. Na první pokus "byla v tom".
Škola hotová, synek na cestě, tak co více si tak přát? A ani v jedné mé práci žádná politická buzerace nebyla a to dokonce ani náhodou. Ale v té druhé, ve výzkumáku, jsem jako nadějný kádr zaslechl náznaky o požadavku mé "vyšší politické angažovanosti", což jsem v zájmu svého šéfa a kamaráda, Jardy Šantrůčka ignoroval.
Takže jenom k těm hláškám o tom, jaké "strašné čistky" proběhly po roce 1969 mohu říci, že ten můj šéf byl z partaje vyloučen, vedle mě, jako výzkumník, seděl pan B., který byl vyškrtnut a jakými bývalý docent z Vysoké zemědělské, vyloučený z KSČ, u nás vydělával víc než šéf odboru.
A blíží se kritická kapitola. Nastražte uši a natáhněte prosím závěry svých hovnometů. Náhodou jsem našel inzerát a myslel si, že už stejně je všechno určeno. Nicméně jsem odpověděl a asi jako jediný jsem si vzal "refresh" v angličtině a při pohovoru nekuňkal tak, jako asi zbytek party.
A co k tomu říci. Pouze dvě věci. Za prvé, ten, kdo si myslí, že nějaký stát na světě si domů natáhne obchodní zastoupení státu z nepřátelského vojenského bloku a nenechá je hlídat, je blbec.
A druhá věc. Jediný důvod, proč mě pár zpozdilců stále griluje, je ten, že nepěji Píseň Pravdy a Lásky. Kdybych to dělal, už roky by o tom slovo nepadlo. Vše by bylo zapomenuto a zameteno pod koberec a jmenovkyně zpěvačky Marty Jandové by nemohla takto blbnout.
No a pak přišla ta revoluce a já já znechucen tou stagnací v našem státě, jsem se vydal na demonstrace nechat se na poslední chvíli praštit obuškem. Neměl jsem to dělat, měl jsem jako Václav Havel a parta disidentů odjet 17.11.1989 na chalupu, abych se po jejich vzoru "do ničeho nezapletl".
Takže, to je tak ve stručnosti asi vše o "naší politické angažovanosti" za "komunismu".
Zveřejněno se souhlasem autora
Jiří Hermánek