Ukrajina začala oslavovat další „nezapomenutelné datum“ - „85. výročí genocidy hladomorem“. Takové tam jsou dnes "významné dny", přitom si nevybereš - ať už svátky, nebo pietní akce – vždy je to jen další tanec na hrobech.
 
Je však třeba poznamenat, že nyní má tato iniciativa „Nězaležnoj“ tak širokou a silnou podporu ze strany Západu jako ještě nikdy předtím. Ptáte se, proč tomu tak je? Proč se na Ukrajině stále více připomíná tato tragédie stará téměř sto let, a to tak, že se kolem ní jen hromadí stále větší hory lží a výmyslů? Abychom získali odpovědi na tyto otázky, je nutné nejprve upřímně a objektivně pojmenovat skutečné viníky těchto strašných událostí.
 

Hned na začátku musím sdělit, že termín „ukrajinský hladomor“ je sám o sobě naprosto nesprávný a zavádějící jak z historického, tak i morálně etického hlediska. Vytvořen byl dvěma Američany! Jeho „otcové" – Robert Conquest a James Mace – jsou postavami poněkud rozporuplnými. Prvním z nich je polygamista, který v Sovětském svazu nikdy nebyl a „studoval“ jej z území Bulharska (a to navíc jen do té doby, než i tam byla zavedena sovětská moc). Přesto se pak prohlásil za „hlavního odborníka na svět stalinismu". Ve skutečnosti byl profesionálním protisovětským poradcem - nejprve zaměstnancem britské zpravodajské služby a následně CIA. Conquest se proslavil tím, že na žádost Ronalda Reagana připravil rusofóbní a protisovětské hororové příběhy pro volební tým budoucího prezidenta.
 
James Mace byl asistentem Conquesta, který uvedl v život pseudohistorický termín „velký teror v SSSR“, v některých směrech však svého učitele předčil. Je v tom jakýsi temný surrealismus, že tento potomek indiánů Čerokí, vystavených té největší genocidě anglosaskými osadníky, se rozhodl vymýšlet bajky o stalinské „genocidě” Ukrajinců. Neméně zlověstná ironie spočívá i v tom, že z prstu vycucaný údaj o „10 milionech Ukrajinců umučených k smrti hladem v letech 1932 – 33“ Mace odhalil světu na konferenci o holocaustu konané v Izraeli. Konec Maceho pak byl neslavný: když ve Spojených státech přišel o práci, odjel na Ukrajinu, aby ubohým tuzemcům přinesl „skutečnou pravdu“ o jejich „národní tragédii“. Nakonec propadl alkoholu a zemřel v úplné chudobě…
 
Téma hladomoru na Ukrajině se začalo ve Spojených státech objevovat na konci 80. let minulého století. „Studijní skupina“ k této problematice, jejímž výkonným ředitelem byl výše zmíněný Mace, byla založena v Kongresu USA v roce 1986. V té době to byla prostě jedna z mnoha složek ideologické války, kterou Amerika hodlala zničit Sovětský svaz. I po dosažení tohoto cíle však „hladomorové“ pokusy těchto zahraničních „přátel“ se nezastavily, ale naopak ještě zintenzivnily. Proč? Důvod je jednoduchý a naprosto jednoznačný – hlavním viníkem toho, že v některých oblastech SSSR ve 30. letech lidé opravdu hladověli a umírali, byly Spojené státy americké! Důkazů je víc než dost. Přistupme k jejich zvážení…
 
 
Ke konci 20. let minulého století si západní svět s hrůzou uvědomil, že Sovětský svaz se postavil na nohy a nehodlá se „sebezničit“! Všechny naděje, že bolševici nezůstanou u moci a mladý stát dělníků a rolníků se sám zhroutí, se ukázaly jako neudržitelné. V roce 1923 se zemědělství sovětského Ruska prakticky vrátilo na předválečnou úroveň a v r. 1927 překonala průmyslová výroba SSSR objem roku 1913. V roce 1923 byl zaveden „červoněc“ (zlatá sovětská desetirublovka) a stal se stabilní, konvertibilní měnou.
 
Současně se v zemi děly alarmující věci, které do budoucna nevěstily nic dobrého. Ano, slogan „země rolníkům!“ byl realizován. K čemu to však ve skutečnosti vedlo? Drobení půdy velkých zemědělských hospodářství probíhalo dvakrát intenzivněji než před revolucí. Menší hospodářství však znamenala horší výnosy. Současně s ožebračováním části rolníků se na venkově formovala nová buržoazní vrstva. Kulaci vůbec nebyl bolševický výmysl! Zdálo by se – komu by mohlo škodit, že někteří zemědělští výrobci bohatli a zároveň rozšiřovali svá hospodářství? Ale problém tu byl... Po vynikající sklizni v roce 1924 tito „silní sedláci“ odmítli dát obilí státu za pevnou cenu, začali ho zadržovat v očekávání „lepších časů“ a spekulovali s potravinami, jejichž ceny do konce roku prudce vzrostly. 
 
A tehdy vznikla myšlenka kolektivizace. Ta začala být realizována v roce 1927. 400 tisíc zemědělských podniků místo 25 milionů malých hospodářství bylo prvním krokem na cestě k Velkému průlomu Stalina. Ano, právě jemu patří myšlenka, že SSSR by měl v průběhu desetiletí dohnat sto let, o které zaostával za průmyslově vyspělými zeměmi Západu. Právě tehdy zaznělo známé: „Jinak nás rozdrtí…"
 
Říká se, že Josif Vissarionovič byl prostě jen panikář, paranoik, o čemž se nás snažili a snaží přesvědčit mnozí západní „badatelé" a jim přisluhující domácí liberálové. Či snad naopak všechno důkladně promyslel a žádnou hrozbu pro Sovětský svaz neviděl? Kdepak! Jasně si uvědomoval nároky západních kapitalistických zemí, jejichž expediční sbory byly tak těžce vyhnány ze sovětského Ruska během občanské války. Rozsáhlá území a nesmírně bohaté přírodní zdroje SSSR jim nedávaly klid a stejně tak i „špatný příklad" vytvoření prvního socialistického státu na světě, který i nadále zůstával nakažlivý pro jejich občany.
 
Nebyli to však jen oni. Existovalo tu i další nebezpečí – ve 20. a 30. letech se na Rusko připravovaly hordy bělogvardějců, které nikam nezmizely, jen v tichu čekaly na svůj čas. Bohužel příliš mnoho i vzdělaných a erudovaných lidí v naší době věří idealizovaným představám o bílé emigraci, vytvořeným, mírně řečeno, ne příliš věrohodnými sovětskými filmy a literárními díly Bunina a Averčenka ("Осколки разбитого вдребезги"). Tyto „oсколки-střípky" byly velmi ostré, četné a toužily po pomstě, která bohužel měla velmi skutečné šance! „Ruská vlastenecká unie“, jedna z hlavních organizačních struktur vojenské bělogvardějské emigrace, rozhodně nebyla jen sborem fantastických klaunů. Jednala ve velmi úzké spolupráci s armádami a vojenskými zpravodajskými službami Francie, Polska, Československa, Rumunska a Japonska a byla velmi reálnou silou!
 
Děnikin a Wrangel neodešli pryč, a co je nejdůležitější, nezmizeli ani jejich vojáci. Jenom v Bulharsku byla v roce 1922 umístěna sedmnáctitisícová armáda Wrangela. Bílí generálové vážně plánovali přistání na Krymu, zorganizování povstání v Kubáni a další podobné kroky. V roce 1923 odhadovala sovětská rozvědka počet bělogvardějců ve zbrani na 43 000 lidí – a to jen na západní hranici! 
 
Na Dálném východě byly také obrovské kolonie „bývalých“ – od dosud nerozehnaných kolčakovců až po bílé kozáky. A co je nejdůležitější, za nimi stálo císařské Japonsko, které je vyzbrojovalo, povzbuzovalo a řídilo. Nyní Japonci kňourají: „Vraťte nám Kurily!“ Přitom v roce 1945 byli štěstím bez sebe, že Rudá armáda nevstoupila do Tokia (a mohla!). A to předtím japonští samurajové, stále ještě nadšení vítězstvími z roku 1905, chystali velmi seriozně plány napadení SSSR a odtržení jeho území až od Uralu. Aby se ujasnila situace a taky pro napomenutí bylo jim třeba bitvy u jezera Chasan a řeky Chalchyn-Gol - nových letadel a tanků obnovené, moderní, dobře vyzbrojené Rudé armády.
 
 
Za této situace by byl SSSR bez rychlé a nelítostné stalinistické industrializace odsouzen k zániku. Na Západě to dokonale chápali, a proto proti Rusku zahájili i hospodářskou válku, kterou se současnými sankcemi nelze srovnávat. Iniciátorem byly jako obvykle Spojené státy. Jejich ministr zahraničí Robert Lansing to už v roce 1919 jasně vyslovil jako první: „Zardousit bolševiky! Rozvratem a hladomorem!“. A tak v roce 1925 (jen rok poté, co byla do oběhu uvedena zlatá desetirublovka), Amerika, Británie a Francie zavedly proti SSSR „zlatou blokádu“ a od té doby nemohl SSSR na Západě nakupovat zboží ani za zlato.
 
Žádné kredity „bolševikům" na Západě také nedali. Zůstala jen měna, kterou, jak víte, může země získat pouze z prodeje svého zboží nebo surovin v zahraničí. Ale i o to se nepřátelé SSSR postarali: od roku 1930 americké ministerstvo financí systematicky začalo stavět pod antidumpingové zákony téměř veškerý sovětský export – dřevo, řezivo (dokonce i zápalky!), azbest, mangan a tak dále. Ostatní kapitalistické země tato omezení plně podporovaly. A tak ve velmi blízké budoucnosti měla Sovětskému svazu zůstat pouze jedna jediná exportní položka – obilí.
Zdálo se, že chování Západu není jen nelogické, ale je prostě šílené! Od roku 1929 zuřila Velká hospodářská krize a SSSR byl připraven nakupovat zboží, které se kvůli nadprodukci likvidovalo. Nicméně Spojené státy, Británie a Francie urychleně zaváděly další a další omezení obchodu s ním. Takové chování se jeví být nevysvětlitelné pouze na první pohled – kapitalistický Západ byl ve skutečnosti přesvědčen, že hraje hru, kterou nemůže prohrát: podle něj v SSSR vypukne hlad – lidé se vzbouří a to bude konec bolševiků! Pokud by se snad sovětská vláda nerozhodla obilí do zahraničí prodat, zmařily by se její velkolepé plány industrializace a země by se stala obětí vojenské agrese, protože by nebyla schopná bojovat s mnohem lépe vybavenými a vyzbrojenými armádami kapitalistů. Západ se zkrátka postaral o jakoukoli možnost. 
 
Všechno však dopadlo úplně jinak…

 
Stalin velmi dobře chápal, jak riskantní volba je před ním. Vykoupil od rolníků obilí (podrobnosti zde) a pokračoval ve Velkém průlomu. Seriózní historici už dávno prokázali, že Moskva žádné kanibalské plány na výkup obilí a jeho stahování na místa nerealizovala. Ano, ze sýpek bylo vyhrabáno vše až po poslední klásek, a to bohužel mnohdy díky přílišné horlivosti místních vůdců, kteří se snažili si odebrat také něco pro sebe, anebo si alespoň šplhnout. Na Ukrajině se pak postupovalo přesně tak, jako to bývalo u nich zvykem. (Čekali, až se o ně někdo postará. Z Ruska skutečně pomoc přišla, ačkoli zrna nebylo nikde nazbyt. Obilí však bylo rozkradeno a nakonec plesnivělo v úkrytech. Pokud se takové obilí potom za přemrštěné ceny dostalo do oběhu, lidé umírali. pozn. překl.) Tedy žádní „baskakové“ (dávní zmocněnci mongolského chána, tvrdě dohlížející na výběr daní, pozn. překl.) posílaní z „centra“ s tajným cílem zabít co nejvíce lidí, ale nepořádky v kolochozech, zlodějina, hamižnost a korupce… A jedovaté plísně.
Idiotský mýtus, že Stalin se snažil obyvatele Ukrajiny „vyhubit do základů", je snadno vyvrácen ještě jedním bodem: všechny aktivity strany i vlády ve třicátých letech byly ve skutečnosti směřovány do jedné horečné přípravy na nevyhnutelnou velkou válku. Pouze šílenec by v takové situaci úmyslně snížil počet obyvatel regionu, který tradičně dává státu obrovské množství vojáků! Stalin ani ostatní členové sovětské vlády samozřejmě šílenci nebyli a nebyli ani kanibalové. Ale Západ, který měl již vypracované dobyvačné plány vůči Sovětskému svazu, byl přesně tou možností, která na to ideálně seděla.
 
Koncem 30. let až začátkem let 40. se SSSR dostal na druhé místo (po USA) ve světě, pokud jde o průmyslovou výrobu, když předběhl v mnoha ukazatelích Británii, Francii i Německo, ale hlavně byl ve stavu, kdy mohl být soběstačný v jakékoli produkci ať civilní nebo vojenské. Všechny blokády a sankce byly zrušeny, protože na Západě pochopili, že je to zbytečné... Nyní jim zbyla jen válka. A Západ si začal pěstovat Hitlera. Bez Stalinova Velkého průlomu, bez tragického a drsného skoku by ztráty sovětského Ruska ve Velké občanské válce nebyly 26 milionů, ale násobně vyšší. Téměř celá populace SSSR by se nejprve stala otroky „Árijců“ a pak - hnojivem pro jejich pole.
 
Nikdo netvrdí, že hladomor nebyl. Nikdo nevyzývá zapomenout na oběti. Srdcervoucí výkřiky o „genocidě“, ozývající se dnes z úst washingtonských farizejů a jejich kyjevských lokajů, však mají stejnou cenu jako volání „Chyťte zloděje!“, které vykřikuje darebák, jenž právě ukradl peněženku svého souseda. Hladomor, který zasáhl SSSR ve 30. letech je dalším z nespočetných zločinů Ameriky proti ruskému lidu. Jednoho dne odpoví i na to...
 
 
autor: Alexandr Něukropnyj
zdroj: https://topcor.ru/3705-kto-na-samom-dele-ustroil-v-sssr-golod-30-h-godov.html
překlad: Vlabi
 
Poznámka:
Pokud by někoho zajímaly podrobnosti o příčinách a průběhu hladomoru, doporučuji tyto články:
http://pospolne.cz/article/default/28
 
 

Doplnění: přiznávám, že takto uceleně a kvalitně jsem to nikdy nečetl. Dále přiznávám, že jsem mnohé nalezl i v současných zdrojích "Nového výkladu dějin", což mě dost překvapilo, i když je to rozházeno na mnoha místech. A přestal jsem se divit, proč si mnozí Stalina váží, proč byl na některých místech v Rusku vrácen jeho pomník a že tato rozporuplná postava nebyla zatracena. Mimochodem přesně stejný postup na Rusko se pokusily udělat USA v roce 2013 - 2015, ale to už se nepovedlo. Možná bylo ruské vedení poučeno a našlo taktiku. A dokonce je možné, že stejně jako z Václava Havla, tak ze Stalina nedělali kult osobnosti  samotní Havel a Stalin, ale okolí, kdy jejich jméno bylo a je výtah k moci.

Petr Pokorný

 
 
Přidat komentář

Lidé v této konverzaci

  • Návštěvník - Dan

    Po pravde receno jsem jeste pred nekolika lety uveril Chruscovovi i jinym zpravam o zlocinech Stalina. Mne ale uz tenkrat pri demontazi stalinskeho kultu na sjezdu sovetskych komunistu Chruscovem napadlo, ze je to nejake divne, neuveritelne a mel jsem pochybnosti o tom co rekl. Chruscov byl Ukrajinec a v Rude armade mj. vysokym politrukem u Stalingradu. Jeho cinnost nespocivala ve vedeni boju, ale spise v udrzeni zasobovani, bojove moralky a stranicke oddanosti.
    Po odsouzeni Stalina byla vyloha Sovetskeho kulturniho centra na Vaclavskem namesti uplne cela od shora az ke stropu vylozena malou knizkou 'Chruscov' s jeho potretem na ni.. Stalinuv kult byl nahrazen jim, Stalin byl proklet, demontovan, odstranen z mausolea a pohrben u zdi Kremlu. Pravdu tenkrat nebylo mozne zjistit, protoze patent na ni mela KP CCCP.
    Stalinova role se ovsem zacina prehodnocovat. Jeden US historik se za Perestrojky a s ni spojeneho chaosu dostal v archivech CCCP a tajnych sluzeb k dokumentum, ke kterym uz dnes neni pristup. Sve badani popsal v knize 'Lzi Chruscova'. (K dostani v nemcine pod nazvem 'Chruschtschows Lügen' na amazon.de). Mam ji teprve rozectenou, abych zde uz neco o ni rekl. Vratim se k ni pozdeji.

  • Návštěvník - Dan

    Z clanku je zrejme, ze dnesni sankce na Rusko maji sveho predchudce v sankcich zapadu na bolsevicky Sovetsky svaz. Ty druhe na CCCP se nepodarily a byly ukonceny jako neucinne. Nepouceni uvaluji USA a jejich zapadni kolonie stale nove sankce na Rusko a snazi se mu skodit, kde jenom mohou. Tyto rovnez neuspesne sankce nezardousily Rusko a nevyvolaly kyzeny statni prevrat jejich 5. kolonou pindosniku USA v Rusku. Naopak, Rusko se spojilo s prvni ekonomikou na svete s Cinou a orientuje se na spolupraci v BRI i vojenske v Asii. Kissinger vstal z rakve a chtel jeste hodit vidle do spojenectvi. Nejdrive jel do Ciny a verboval pro spojenectvi proti Rusku, neuspesne. Nedavno jel do Moskvy, kde sondoval spojenectvi USA a Ruska (jak iracionalni v uvazeni sankci!) proti Cine. USA si najednou uvedomuji, ze silnejsi je Cina, kterou oni musi ve vyvoji zbrzdit, znevyhodnit, omezit a oslabit cly. Mezitim vsude uvaluji na sve spojence v Evrope tresty za vsechno mozne, aby je mohly dojit a zmensit sve zadluzeni. Vedle toho je nuti do sankci, ktere samy spojence take poskozuji. To se zacina projevovat v neposlusnosti spojeneckych vazalu. Jak to bude pokracovat zalezi na volbach v Evrope. Dosavadni vazalove-politici musi byt vymenenii. Evropa musi usilovat o samostatnost ekonomickou i vojenskou a spolupraci s Ruskem i Cinou ke svemu prospechu.