Předmluva

Pavle, jednoznačný souhlas. Ten trend je jasný, ten trend je strašný. A jedno jest, zda se lišíme v maličkostech. A bojím se, že to není ztracená dekáda, ale že to je dočasně. A oba dva víme, že jednotka dočasnosti je 21 let. Bojím se, že se už konce dočasnosti nedožijí. Bojím se, aby ještě Fénix z popela vstal. Bojím se, že už nemusí být nic. Pouze temnota a zmar. Dnešní zbraně nejsou kruté mlácení pár šílených vojáků po hlavách. Dnes je pár tlačítek a pak nic. Tma věčná, nekonečná. Budou ještě stačit slova, jak lidem vysvětlit...?

Pavel Kohout

Vraťte mi můj Západ

Už jako žákovi nižších tříd základní školy v 70. letech mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Ve škole, v novinách, v rádiu i v televizi nám pořád opakovali, jak se máme dobře a jaké výhody má socialistické zřízení proti nešťastnému kapitalistickému Západu, který je pořád v krizi. Ale pak stačilo vidět na ulici Mercedes anebo nakouknout do Tuzexu - a všechny komentáře Rudého práva a kázání Československé televize ztrácely argumentační sílu.

Když jsme u komunistických sdělovacích prostředků, jejich samochvalný tón mi přišel nedůvěryhodný již v raném dětství. Sice jsem úplně přesně nechápal, o čem vlastně v televizi mluví, ale ať už to byly velké stavby páté pětiletky, těžební rekordy ostravských havířů anebo výhody převratného moderního vozu Škoda 1000 MB, umělé nadšení televizních reportérů znělo tak falešně, že i dítěti to bylo podezřelé.

S rostoucím věkem mi bylo jasné, že celý socialismus byla jedna velká faleš. Všechny údajné výhody byly draze zaplaceny. Bezplatné zdravotnictví fungovalo dobře jen pro vyvolené. Nulová nezaměstnanost byla zaplacena mizernou produktivitou a nízkou kvalitou takřka všeho. Nízká míra nerovnosti, modla některých dnešních ekonomů, byla zaplacena tím, že prakticky všichni byli chudí. Dokonce ani komunističtí představitelé nežili v nějakém opulentním pohádkovém přepychu, jak se ukázalo po roce 1990. I oni byli ve své podstatě vězni režimu, byť s lepšími celami.

A tak bychom mohli pokračovat dále. Neexistovala jediná oblast, kde by socialismus byl lepší než Západ, a pokud to tak vypadalo, bylo to na úkor něčeho jiného.

Během dospívání jsem si o Západu vytvořil docela přesný obraz díky návštěvám příbuzných a známých ze Západu, díky Svobodné Evropě a BBC, díky řadě dalších informačních kanálů, které komunisté nedokázali zavřít. Tento obraz zahrnoval několik bodů:

(a) Lidé na Západě smějí svobodně říkat a psát své názory a nikdo je nesmí vyhodit z práce nebo jim zakázat studium. Sdělovací prostředky jsou nezávislé na vládě a neexistuje politická cenzura.

(b) Svobodný občan smí vlastnit majetek a vydělávat peníze jakýmkoli způsobem, pokud nejde o kriminální činnost - zatímco v socialistickém Československu existoval jediný paragraf, který se věnoval soukromému podnikání. Šlo o paragraf o nedovoleném podnikání.

(c) Občané západních zemí smějí cestovat kamkoli, pokud mají čas a peníze. Jejich státy nejsou velká vězení jako ten náš.

(d) Díky všem uvedeným svobodám se Západu daří lépe po ekonomické stránce. Bez soukromých podnikatelů motivovaných ziskem by neexistovaly všechny ty věci, které my ze socialistického Československa lidem na Západě závidíme: všechna ta auta, barevné televizory, videopřehrávače, a hlavně ty geniální malé počítače jako Sinclair ZX Spectrum nebo Commodore 64.

Byly to hlavně počítače, které ze mě v 80. letech udělaly přesvědčeného kapitalistu. Lidé jako Clive Sinclair nebo Jack Tramiel jsou dodnes moji hrdinové. Ale o nich dnes nechci psát. Chci psát o něčem jiném.

Trápí mě, že Západ postupně přestává být Západem, jak jsem jej znal dříve. Za našich životů se odehrává pomalá revoluce, která postupně ničí to, díky čemu Západ byl tak úspěšný a tak přitažlivý.

Jde mi hlavně o svobodu projevu. Ta je postupně nenápadně omezována. Ano, jedná se o takzvanou politickou korektnost. Mladí levičáci ji propagují jako americký vynález, jehož cílem je odstranit diskriminaci menšin tím, že se zakáží používat urážlivé výrazy. My ostatní víme, že něco podobného tu už jednou bylo: za Husáka a nějakou dobu před ním.

Co původně vypadalo jako moderní lekce slušného chování (neříká se Cikán, ale Rom!), se postupně mění na cenzuru téměř stejného typu, jakou jsme znali v 70. a 80. letech v rámci socialistického bloku. Najednou se ze všeho nejdůležitější stalo nikoho neurazit. Jako kdyby se svět skládal z nedůtklivých menšin, kterých je přísně zapovězeno se jakkoli dotknout. Požadavek „za žádných okolností nikoho neurazit“ se stal důležitějším, než mluvit pravdu.

Představte si, že se píší 80. léta a požadavek politické korektnosti vyžaduje nikoho neurazit. Ani Leonida Iljiče Brežněva a sovětské komunisty. Dokázal by Západ porazit socialistický blok, kdyby prezident Reagan jednoznačně nevyzval k boji proti Říši zla? Možná ano, sovětský blok by se nejspíše rozpadl samovolně, ale trvalo by mnohem déle, stálo by to mnohem více a odnesli bychom hlavně my, jeho někdejší poddaní.

Dokáže ale dnes Západ porazit například islámský extrémismus? Ne, nedokáže. Nedokáže, protože není schopen pojmenovat věci pravými jmény. Dnešní Západ nedokáže ani takovou základní věc, jakou je pojmenovat nepřítele jménem, které tento nepřítel sám používá. Zkuste si to představit: zuří druhá světová válka a Spojenci nazývají nepřítele třeba takto: „Takzvaný nacionálně socialistický stát, který ale nemá nic společného se skutečným Německem, neboť to je vzdělané a mírumilovné.“ Kobercové bombardování Londýna by bylo politicky korektně označováno jako „násilný a odsouzeníhodný výstřelek Luftwaffe, který rozhodně nemá podporu většinové německé populace.“ Příslušníci SS by pak byli „zoufalí mladíci, kteří se v důsledku sociálního vyloučení a nedostatku životních perspektiv dostali na špatnou cestu.“

Dnešní Západ je schopen ve své lhavé vynalézavosti zdůvodňovat terorismus údajnými zločiny kolonialismu a západního imperialismu. Dnešní Západ se omlouvá vrahům a obviňuje oběti. Nepřítele je schopen poznat obvykle až tehdy, kdy se těla válejí v kalužích krve a k činu se přihlásil Islámský stát. Západní média vždy neopomenou zdůraznit „takzvaný“ Islámský stát. A i v těchto případech se hledají zástupní viníci a lže se o podstatě a příčinách.

Totéž platí pro problémy Evropské unie. Pouze radostná budovatelská vize do budoucnosti ve jménu stále dokonalejší a semknutější Unie je politicky přijatelný obraz. Všichni kritici jsou ihned onálepkováni a zesměšněni jako extrémisté, xenofobové, národovci, v nejlepším případě zaostalí nevzdělaní venkované, kteří nevědí, co je pro ně dobré.

Politická korektnost má nicméně svoje mezery: některé menšiny lze zesměšňovat beztrestně a dokonce to patří k bontonu. Rozhodně si neuděláte ostudu ve společnosti, když budete kydat hnůj na bělochy, zejména muže, v ideálním případě na bílé muže středního věku s nadprůměrnými příjmy, kteří schvalují Brexit. Jim se můžete posmívat, jak chcete, žádní aktivisté po vás nepůjdou, policii to bude jedno a média si vás mohou dokonce oblíbit.

Má to jen jednu jedinou malinkatou vadu: zesměšňováním kritiků ještě žádná vláda a žádný režim nikdy v historii nevyřešily své problémy!

Hlavním předpokladem úspěšné politiky (a nejen politiky) je nazývat věci pravými jmény. Jakmile se začnou vymýšlet krycí názvy a hry se slovy, abychom někoho neurazili, začínáme se pohybovat na hraně sebeklamu. Pokud vláda začne oficiálně zakazovat určitá slova a určité formulace, dostane se za tuto hranu zcela nutně.

Zákaz slov a formulací totiž nutně vede k zákazu myšlenek, jak George Orwell popsal v románu 1984. Dnes, kdy se cenzurují díla klasické literatury kvůli slovům jako „negr“, se jeho myšlenky uvádějí do skutečnosti. Jistě, toto slovo je příkladem urážlivého výrazu, který je lepší nepoužívat. Ale přepisovat kvůli tomu literaturu? Za chvíli budou strážci politické korektnosti skutečně přepisovat dějiny, protože kdo ovládá minulost, ovládne i budoucnost. Kolikrát jste už měli pocit, že druhá světová válka začala v květnu 1945 vyhnáním sudetských Němců?

Samozřejmě, nelze vrátit čas nazpět. Nikdo neoživí Reagana a Thatcherovou, Churchilla a Adenauera, J. F. Kennedyho a de Gaulla. Tihle lidé jsou pro mě Západ, nikoli Obama, Merkelová a jim podobní. Vraťme si Západ tím, že přestaneme respektovat pravidla vyjadřování zavedená lháři za účelem, aby lhát museli i ti ostatní.

Neboť Západ není světová strana, ale stav mysli.

Doslov

Pavel mi jistě odpustí, že jsem zde převzal jeho slova. Ale jeho slova jsou i má slova. A dohromady dávají celek. Dohromady dávají množinu. A ta množina se stále zvětšuje. I slavná "Amerika" se otřásá v základech. Bohatství národa povstalo z práce a lidu. Pak nastal zvrat. Bohatství národa a lidu převzalo pár totalitních magnátů, kteří se neštítili ničeho. Neštítili se především okrádáni lidu, toho strůjce "Bohatsví národů" - sepsaného Adamem Smithem. 

Rothschildové tu zrůdnost dotáhli do dokonalosti. Vzali moc do svých rukou, vzali zákony do svých rukou. Vzali celý svět do svých rukou. A dnešní Amerika už toho má dost. Sami magnáti se bouří. Jsou prozíraví. Vědí, že to bohatství není založeno prací, ale je založeno na dluzích, jejichž systém zavedli a dotáhli do dokonalosti právě Rothschildové a jejich systém "úroky a úroky z úroků", podložený nekompromisním výběrem exekutorů, který totálně zničí každého, kdo se zaplete do sítě dluhů, z nichž není úniku. Dnes jsou sami USA v této síti chyceni. A Amerika to ví. A sama Amerika se bouří. Jsou to obyčejní lidé, kteří zakládají stále další  Occupy Wall Street, ale jsou to i magnáti - minulí kandidáti jako byl Steve Forbes, který v knize Elizabeth Ames radil k návratu ke zlatému standardu, což je dle něj jediný způsob, jak se vyhnout katastrofě, Ross Perott, který byl znám větou, že když v nějaké dílně GM někdo najde hada, vedení utvoří výbor, jehož úkolem je analyzovat, jak hada zabít. Dnes má ještě větší šance Donald Trump.

I kdyby nevyhrál, USA už jsou v pohybu. A Clintonová to ví. Její stáří a fanatická touha porazit muže ještě větší brutalitou a válečným běsněním je známa. I dramatický úpadek Pentagonu, založený na strašných dluzích. A i kdyby vyhrála stará (především duší a fanatičností) Clintonová, ve vzduchu visí jediná otázka: zničí žena propojena pozlátkem Wall Street svojí brutalitou a fanatickou touhou zvítězit za jakoukoliv cenu americký sen, nebo se jí nakonec postaví Amerika jako jeden muž a zničit svět jí nedovolí? Uvidíme a vy věřící: modlete se, Snad Bůh nedopustí...

 Petr Pokorný