JUDr. Ing. Jan Vučka: V souvislosti s blížícími se volbami se opět vynořily diskuze o genderových kvótách na politických kandidátkách. Z nějakého důvodu však nikdo nenavrhuje kvóty tam, kde by dávaly smysl …
Na jednoho soudce připadají v Česku dvě soudkyně (nepočítáme všechny vrcholné soudy, které se dosti vymykají). Jmenování nových soudců přitom tento stav udržuje:
Na jednoho soudce připadají v Česku dvě soudkyně (nepočítáme všechny vrcholné soudy, které se dosti vymykají). Jmenování nových soudců přitom tento stav udržuje:
| 27. 9. 2017 jmenováno 9 soudců a 19 soudkyň 21. 6. 2017 jmenováno 11 soudců a 23 soudkyň 18. 1. 2017 jmenováno 11 soudců a 22 soudkyň 24. 8. 2016 jmenováno 9 soudců a 24 soudkyň 10. 3. 2016 jmenováno 11 soudců a 24 soudkyň |
Existuje tedy neznámý dlouhodobý mechanizmus, který způsobuje genderovou nevyváženost soudů. Obvykle se feminizace české justice dává do souvislosti s nízkou prestiží povolání v době socializmu (například rozhovor s Ljubomírem Drápalem, publikace Komunistické právo v Československu). To ovšem nevysvětluje, proč feminizace justice pokračuje dodnes a proč jsou nadále jmenovány dvě nové soudkyně na jednoho nového soudce. Buď nastoupil nový mechanizmus s podobnými účinky, nebo je historická interpretace nesprávná.
Ať už jsou příčiny feminizace české justice jakékoli, rozhodně jde o nevhodný jev. Aby soudy konaly spravedlivě, měly by být rovnou měrou schopné vcítit se do legitimních zájmů/potřeb/způsobů jednání toho i onoho pohlaví. Protože průměrné ženské a mužské myšlení a jednání nejsou zcela totožné (podporuje to běžná zkušenost a konečně jde o součást oficiálního narativu zastánců kvót v managementu či politice, jak větší zastoupení ženského prvku tomu či onomu napomůže), pak nevyváženost v genderovém složení soudů bude mít za následek nevyváženost v rozhodování soudů.
A jestli existuje nějaká oblast, kde je zavádění kvót nutné ve veřejném zájmu, pak je to na rozdíl od managementu a politiky justice. Volič si může ve volbách svobodně vybrat, zda chce volit stranu konzervativní a čistě meritokratickou, nebo stranu moderně levicovou s politikou genderových kvót na kandidátkách. Sami voliči tak mohou ovlivnit, aby byli správně genderově zastupováni. Podobně ve většině oborů podnikání funguje konkurence více firem a je-li rovné zastoupení žen a mužů v managementu pro firmu výhodou (opět součást oficiální verze), pak bude genderově vyrovnaná firma na trhu úspěšnější než (domněle či skutečně) diskriminující firmy.
Naproti tomu soudce vám přidělí rozvrh práce a změnit ho nemůžete. Když je tedy státem přidělen bez možnosti „spotřebitele“ to ovlivnit, pak by stát měl zajistit, že toto přidělení bude vyvážené a spravedlivé. A protože nejde zaručit vyváženost v každém jednotlivém případě, měla by justice být vyvážená alespoň ve svém souhrnu a celkový počet soudců by měl být zhruba stejný jako celkový počet soudkyň.
Je proto s podivem, že se hovoří o kvótách v managementu či v politice, ale o kvótách v justici se v Česku takřka nemluví. Má hypotéza je taková, že kvóty v justici by se týkaly poměrně omezeného počtu stabilních míst jen pro osoby se zvláštní kvalifikací, takže pro neziskovky není toto téma tak komerčně atraktivní jako otázky managementu a dozorčích rad, každoroční diversity & social responsibility reporty akciových společností (které bude muset někdo každoročně psát), genderové audity firem (aby byly reporty a firemní brožury) a tak dále.
Navíc v české justici panuje popsaná feminizace, takže kvóty v justici by fakticky sloužily pro ochranu zájmů mužů – což by nezapadlo do tradičního vysvětlování, proč jsou kvóty potřeba.
Zde dodejme, že jinde v Evropské unii se o genderové vyváženosti justice již hovoří, takže stejně toto téma nakonec dospěje i do České republiky a bude se o něm vážně diskutovat. Nic nám tedy nebrání otevřít toto téma hned a říci, že genderové kvóty v justici mají smysl a že speciálně v Česku jsou potřeba jak sůl.
Samostatným tématem pak budiž genderová vyváženost opatrovnických senátů, neboť právě v rodinných věcech by justice měla být maximálně genderově vyvážená, aby budila navenek dojem spravedlnosti k oběma pohlavím. Vynecháme-li exotické případy dvou otců z Kalifornie a podobně, dítě má zpravidla dva rodiče, a to jednoho pohlaví mužského a druhého pohlaví ženského – a zájmy obou by teoreticky měly být rovnocenné.
Je asi vcelku jedno, jakého pohlaví bude osoba rozhodující o platebních rozkazech a insolvencích, ale v rodinných věcech by měla justice přísně demonstrovat genderovou nestrannost (včetně toho, jak je soud složen).
Přitom třeba v Praze je feminizace senátů řešících péči o nezletilé ještě výraznější než celková feminizace české justice [1]. Tedy tam, kde je největší zájem na genderové vyrovnanosti, je justice ještě více nevyrovnaná! Zdali feminizace české opatrovnické justice nějak souvisí s dobře známou statistikou svěřování dětí do péče matek a do péče otců, je nejisté, byť se málo překvapivě takové výklady objevují.
Různých historek o „rovnosti“ otců a matek ve věcech nezletilých každý slyšel dost. Samozřejmě čtení historek v novinách a internetu vyžaduje jistou míru zdravé skepse, nicméně těchto historek je příliš na to, aby se daly odbýt mávnutím ruky. A již zmiňovaná statistika svěřování do péče je dobře známá a nevyvratitelná.
Abychom měli jednu ověřenou historku, přikládám se souhlasem dotyčného otce zadání znaleckého posudku:
Nechávám na laskavém čtenáři, aby odhalil, kde je závada. Za sebe říkám, že i ten démonický Barnevernet krade děti oběma pohlavím spravedlivěji!
Stojí též za zmínku, že v daném řízení se dáma z OSPODu na návštěvu v bydlišti matky předem objednala, kdežto v bydlišti otce OSPOD provedl nečekanou přepadovou kontrolu.
Jeden ctihodný kolega ze starší generace mi vyprávěl, že za socializmu prý bylo běžné, že si zástupkyně sociálky v soudní síni sedaly k těm stolům, kde seděly matky. Prodávám, jak jsem koupil, a nemohu tuto historickou anekdotu potvrdit ani vyvrátit. Ovšem pokud se OSPOD chová tak „nestranně“, jak jsem popsal výše, a pokud soud zajímá možnost omezit styk s dítětem jinak u otce a jinak u matky, tak už je skoro jedno, kam si ta paní sedla. Zjevně zde otec a matka rovné postavení nemají, ať už si Ústava nebo nějaké ty smlouvy a principy říkají, co chtějí.
Sluší se dodat, že citovaný případ skončil dobře a podařilo se uhájit střídavou péči; ovšem co si o takovém „rovném zacházení“ myslí advokát i laik, když odcházejí od soudu, netřeba jistě popisovat blíže.
Uzavřeme tuto úvahu konstatováním, že buď zde problém opravdu je, nebo alespoň existují indicie, že by zde mohl problém být. Pokud takový problém (genderově nevyvážené postupy soudů) existuje, pak by vážně narušil spravedlnost v rodinných věcech.
Proto by se toto téma mělo stát součástí mainstreamové diskuze v právní veřejnosti a neměli bychom předstírat, že takový problém zaručeně nemůže existovat, že by stejně nebyl důležitý nebo že se o to mohou zajímat jen spolky typu K213. Pokud se česká justice stará o ochranu legitimních zájmů v natolik exotických situacích jako dva papíroví otcové z Kalifornie, pak tím spíše by se měly kriticky posuzovat záležitosti s tak širokým dopadem na celé prostředí rodinného práva, jako je záhadná genderová nerovnováha v obsazování soudů a současný výskyt záhadné nerovnováhy v postupech soudů (přinejmenším statistika svěřování do péče není fake news, ta opravdu taková je). Tady není potřeba nic chránit?
Ač jsem obecně odpůrcem genderových kvót, justice (a zejména opatrovnická justice) je výjimkou, kde by kvóty měly smysl.
autor je advokát v Praze, se synem ve střídavé péči
[1] Kdo má doktorandy nebo na to může čerpat granty, může pochopitelně vyrobit statistiky pro celou ČR, historická srovnání atd. Iniciativě se meze klást nebudou.
( genderové počty a směrování lze ověřit, o K213 necháme na úvaze autora. Moc o tom nevíme - red,) Převzato ze serveru JINÉ PRÁVO
