Pohled do jedné kauzy z pohledu neprávního: přestřelili jste a ublížili jí, napsal soud Nově v kauze sestry Marešové a má zaplatit. Tučně zaplatit. Jenomže to má háček. Nebo spíše hák. Veliký hák. Justice předhodí médiím tučnou kost. A média se na ní vyřádí. Prostě co novinařina vznikla, titulky prodávají. Véčerní Praha, znělo desítky let pražskou večerní Prahou. A lidé se smáli a nadšeně poslouchli, když se kameloti předháněli ve vtipných výrocích titulků novin.

 

Pojem objektivity, vyváženost a předpojatost

Požadavek objektivního a vyváženého zpravodajství jako kvalitativního nároku na mediální produkty normativně stanoví zákon. Westerståhl (1983) objektivitu v žurnalistice řadí pod jeden ze základních principů západní demokracie, a sice svobodu názorů. Aby ji mohli občané vykonávat, musejí být informováni o tom, co se děje ve světe kolem nich. Toto zpravodajství musí být faktické a nestranné, aby vytvořilo prostředí pro nezávislé a racionální rozhodování.

 

Střih

Státní zástupci,  policie a znalci obviní zdravotní sestru. Že usmrtila pacienty. Šílené. Objektivitu médií nechme nyní stranou. Ti si vraždy a obvinění zdravotní sestry neobjednali. I ti nejslušnější z nejslušnějších žurnalistů si jsou jisti, že policie a státní zástupci nemohou obvinit člověka, aniž mají důkazy. O pohnutkách, výši trestu, nebo zproštění (např. v nutné sebeobraně) musí rozhodnout soud. Ale není možné obvinit někoho ze zabití šesti lidí bez jediného důkazu. Teda, v demokratickém státě to nelze předpokládat. Přesto to údajně možné je a média jsou potrestaná. Že přepískla titulky.

 

FAKTA

ČTK

7. dubna 2015 

Bývalá zdravotní sestra Věra Marešová zabíjela bezmocné pacienty v Lužické nemocnici v Rumburku, jen z toho důvodu, aby si ulehčila práci. Vyplývá to z textu obžaloby, kterou má k dispozici ČTK. Šest pacientů jednotky intenzivní péče usmrtila draslíkem, poprvé údajně vraždila v roce 2010. Marešové hrozí podle právní kvalifikace případu až doživotní vězení.

Podle informací ČTK znalci u Marešové neodhalili žádnou duševní nemoc nebo poruchu. Státní zástupce tvrdí, že si prostě chtěla ulehčit v práci. „Takto jednala proto, aby si ulehčila od svých ošetřovatelských povinností, které měla vůči této pacientce, neboť se jednalo o osobu vysokého věku a nemohoucí, vyžadující neustálou zdravotní péči,“ popisuje žalobce jednotlivé vraždy.

Na případ upozornil lékař Petr Vondráček, který zemřelé pacientce nechal odebrat krev. Po dalším vyšetřování a na základě znaleckých posudků kriminalisté rozšířili obvinění o dalších pět skutků. Klíčovým důkazem byly znalecké posudky. „Znalec potvrdil, že se i v těchto případech jedná o stejný způsob provedení, čili o shodný modus operandi,“ řekl státní zástupce František Stibor.

Právě na způsob úmrtí pacientů se kriminalisté a znalci zaměřovali. Práci jim ztěžovalo to, že neměli k dispozici těla obětí. Kontrolovali tak zdravotní karty a záznamy z nemocnice s křivkami EKG. Podle Stibora policisté a znalci prověřovali všechna úmrtí na jednotce intenzivní péče v rumburské nemocnici, podezřelých případů našli 11. U pěti z nich nalezli stejné důkazy jako v případě první vraždy.

 

 STŘIH

Státní zástupkyně ji vinila ze zabití šesti pacientů draslíkem v Lužické nemocnici v Rumburku. Byla jsem v nesprávný čas s nesprávnými lidmi na nesprávném místě. Jinak si to nedovedu vysvětlit,“ pronesla Marešová své poslední slovo před vynesením rozsudku. A Bůh se prý slitoval: „Pán nahoře to ale zařídil tak, jak to zařídil,“ dodala s úsměvem...? (Píší média. S úsměvem. Je to pravda, není to pravda...?)

 

Rozsudek a závěr

Šok: znalci z Fakultní nemocnice v Olomouci: všechno bylo špatně, samý podvod, manipulace a divné závěry. Uvedli, že v dokumentaci zemřelých nic neukazuje na otravu draslíkem, Matlach podle nich špatně interpretoval i záznamy EKG. „Některé jeho závěry jsou proti pravidlům lékařské vědy,“ prohlásil znalec Martin Dobiáš. Komise napadla i pitvu, která byla podle ní špatně provedená. Státní zástupce František Stibor se přesto o posudek znalce Radka Matlacha opíral i v závěrečné řeči. Podle něj mohla obžalovaná draslík podat přímo do žíly, a požadoval proto pro ni doživotí. Soud to ale viděl jinak. „Chybí jakýkoli přímý důkaz. Vinu se jednoznačně a bez pochybností nepodařilo prokázat, je nutné proto uplatnit zásadu v pochybnostech ve prospěch obžalované,“ vysvětlil předseda senátu Roman Felzmann.

 

A další šokující rozuzlení - trest

A kdo je v této kauze potrestán? Novináři, co opsali obvinění policie, znalců a státních zástupců (zástupkyně), vysledek pitvy, složení krve,  a dodali peprnější titulky! Prý si vše měli lépe ověřit! Jenomže zde nejde o výmysl novináře a pak trest. Lze někoho obvinit vrahem, když je to vycucáno z prstu v úmyslu poškodit. Tam trest musí být. Zde však bylo jasné obvinění na jasných důkazech (dle justice) a ze dvou totálně odlišných posudků se soudce přiklonil k jednomu. Hypoteticky, trestal by soud média za to, kdyby psala že je neviná a byla by odsouzena?

 Nyní chodí všude rozcuchaná, údajně zmatená či zdravotně z lynče poškozená a žádá miliony

Naprosto nezpochybňuji justici jako takovou, ale... Ve vzduchu visí otázka: vážně naše životy stojí na slovíčkaření jednoho státního úředníka (dvou, tří) v roce 2020?

 Dovětek:

 Už mi není dvacet let. Ani třicet. Věřil jsem, že od roku 1964 už není možné, aby rozsudek byl dle nálady soudce, politické stany a vůdců impérií. I v době totality jsme věděli, kam až můžeme zajít. Skazky o tajemných likvidacích se u nás neprokázaly. (Mimo války a období po válce) Dnes bychom měli mít demokracii. A obvinění 15 let a pak nakonec nevinní, či délky soudů více jak patnáct let ukazují vše jiné, než to, co jsme si od roku 1968 tak zoufale přáli. Jsem ve věku, kdy rekapituluji a silně pochybuji. Pochybuji nad demokracií, kterou jsme si přáli. Já nevím, zda vinna je či není. A pokud není jistoty důkazu, nesmí se odsoudit. Ale je totálně, totalitně zvrácené, aby obvinění bylo ve výši 15 let, někdy doživotí, léta byl někdo vláčený justicí a pak se soudce vyjádří, že je to nesmysl a podvod. A na to já nikdy nepřistoupím. A ač mediální lynč bez důkazu odmítám, v tomto případě protestuji. Protestují celoživotním bojem za svobodu. Justice musí obvinit na základě důkazů a zde novinář nesmí být lynčován. A pokud je NEDŮKAZ základem obvinění, nesmí se lynčovat novinář byť s "peprnějším titulkem", ale ten, kdo demokraticky údajně úmyslně selhal. Kdo to byl, nevím, ale měl by mít exemplární trest! A je jedno, zda policista, státní zástupce, koroner, patolog nebo soudce. Nikoliv novinář! Kdyby byla obviněna novinářem a nikoliv státním zástupcem, teprve tehdy by byl novinář a médium za zločin zničení něčího života zodpovědný. A tresty médiím, byť finanční, jsou v tomto případě porušením pohledu na demokracii a svobodu slova. Selhala justice a nikoliv média! A rozsudky by měly mířit do vlastních řad. Do řad justice. Ale zde prý selhal: novinář. A já v tomto případě NESOUHLASÍM A ŘVU!

 P.S. Ještě jednou důrazně: úvaha není o skutkové podstatě, ale otázce, kdo skutečně selhal a kdo je vinnen. A kdo je nakonec potrestán. A také z důvodu, že odškodnění platíme za justici my, nikoliv jako ve všech ostatních oborech ten, co odvedl špatnou práci! A vážně máme věřit, že to bylo spiknutí v pitevně, koronera, lékaře, vyšetřovatele, státního zástupce, policie a soudního znalce? Nemá právo veřejnost znát celou pravdu? Vždyť se to může stát komukoliv z nás!

 

 

Přidat komentář

Lidé v této konverzaci