Česko-čínské bilaterální vztahy se v posledních letech rozmáchly nebývalou měrou. Je to příležitost, kterou je třeba využít. (Aby nezapadlo)

V oficiálních statistikách EU je naše země vedena jako čtvrtý největší evropský investor v Číně za rok 2016, po takových ekonomických silácích jako Německo, Francie a Velká Británie. Čínská strana zase rozjíždí řadu akvizic a investic v Česku, které dále porostou, stejně jako v celé EU. Začátkem tisíciletí byly čínské investice v Evropě prakticky na nule, loni činily 40 miliard dolarů, a jen za posledních pět let se ztrojnásobily.

Na květnovém fóru One Belt, One Road (setkání účastníků projektu nové Hedvábné stezky) bylo zastoupeno přes 130 zemí z Evropy, Asie, Afriky, Ameriky, Pacifiku a přijelo celkem 29 hlav států a vlád. Z EU bylo přítomno pět premiérů, avšak prezident jediný – ten český. A červencové tradiční Čínské investiční fórum v Praze uvítalo zatím historicky největší počet účastníků. U tří kulatých stolů a na čtyřech panelech se po dva dny diskutovaly možnosti spolupráce v bankovnictví, finančních službách, e-commerce, průmyslu, energetice, nových technologiích, cestovním ruchu a dopravě, ale i ve zdravotnictví nebo vzdělávání.

Překonané myšlení

Česko-čínské vztahy se staly příliš důležitou relací na to, aby sloužily jako rukojmí vnitropolitických sporů, jako volební téma nebo jako zrcadlo osobních sympatií či antipatií. Zodpovědní politici by proto měli usilovat o širší vnitropolitický konsenzus, který bude oproštěn od sentimentu 90. let a přepjatého ideologizování. Měl by být založen čistě na střízlivém sledování vlastních zájmů a dobrém odhadu budoucího uspořádání systému mezinárodních vztahů.

Nepochybně je třeba počítat s tím, že sem tam vybublá na téma „Čína“ v médiích či na sociálních sítích tradiční, emocemi živená pěna dní. Tím se ale nelze nechat znervóznit. Byznys s Čínou nebo čínské investice z nás opravdu neudělají ani čínskou provincii, ani neoklestí naši demokracii. Nebo si snad někdo myslí, že Číňané u nás zruší svobodné volby, obnoví cenzuru nebo zavedou vládu jedné strany? Pak ať si dá studený obklad na hlavu. Takové názory nelze brát vážně.

Profit pro obě strany

Nová Hedvábná stezka je zcela nepochybně historicky nejambicióznější čínskou zahraničně-politickou aktivitou se zřetelnými geopolitickými přesahy. Ví to celý svět. Pokud má Česko možnost být u toho, není proč váhat. Obnova historických transportních koridorů západ – východ pomůže oboustranně obchodním tokům. Ano, Čína z toho bude profitovat a sleduje tím v první řadě svoje zájmy. Zřejmě si svými investicemi a půjčkami časem vytvoří v Asii pás více či méně závislých zemí, ale tím také zajistí stabilitu a předvídatelnost svého okolí.

Nic z toho není v rozporu s našimi zájmy. Jsme země závislá na exportu, a jestliže hledáme možnost, jak diverzifikovat naše obchodní portfolio a snížit naši přílišnou závislost (a tedy zranitelnost) na evropském trhu, tak toto je jedna (nikoli jediná) z nich.

Formát 16+1

Stoupenci centralizované evropské integrace teď budou jistě namítat, že máme raději čekat na to, co vymyslí Brusel, Berlín nebo Paříž, a pak se přidat. Ale EU neodvratně směřuje k vícerychlostnímu modelu. Věřím, že Česko si v něm najde vlastní pozici, která nám umožní ne vždy a ne ve všem slepě kopírovat postupy tvrdého jádra EU. Na tom není nic protievropského. Bude-li nutno ochránit domácí produkci před dumpingovou konkurencí, budeme samozřejmě postupovat společně v rámci celé EU. Na druhou stranu můžeme s klidem využívat formátu spolupráce „16+1“ (16 zemí střední a východní Evropy plus Čína), v němž jsou účastni jak členové, tak nečlenové EU, a lze ho s jistou nadsázkou též považovat za jeden z výrazů vícerychlostní EU. Nebojme se toho!

Někteří silní hráči v EU a evropské instituce vyjadřují kuloárně nad iniciativou „16+1“ jistou nelibost, vadí jim autonomní politika zemí střední a východní Evropy. Takové postoje je zapotřebí odmítnout, dát jasně najevo, že samostatnou zahraničně-politickou linii v této záležitosti považujeme za své přirozené právo a za výraz státní suverenity. Pokud by se Česko například dokázalo výrazněji a konstruktivně angažovat jako mediátor v současném sporu mezi EU a Čínou o statut tržní ekonomiky (market economy status), mohlo by to i zvýšit naši váhu v mezinárodním prostředí.

Navíc, pokud se dnes střední a východní Evropou šíří jisté obavy z nárůstu vlivu Ruska, pak čínský kapitál v Evropě je konkurencí tomu ruskému. Kdo hází Čínu a Rusko do jednoho pytle a straší jimi, vůbec nechápe současné rozložení sil. Mnohé zájmy mají obě tyto země společné, ale zdaleka ne všechny. I proto bychom měli podporovat projekty, které jsou ruským ambicím konkurencí a odvádějí ruskou pozornost od střední Evropy. Iniciativa „16+1“ takovou roli může sehrát, a to je další důvod se v ní angažovat.

Komplexnější pohled

Nezapomínejme ani na širší geopolitický rozměr, než je ten eurasijský. Dnes nedokážeme přesně odhadnout, jaká je budoucnost transatlantických vztahů, ale vidíme, že zájem Ameriky o Evropu upadá. Začalo to za Obamy, pokračuje za Trumpa.

Na evropské straně Atlantiku zase rostou iluze o EU jako globálním politickém a možná i vojenském hráči (které nesdílím). V každém případě se geopolitická těžiště pomalu přesouvají a je nepochybné, že v těchto změnách bude hrát Čína stále rostoucí roli. Čína je dnes po USA druhou nejsilnější ekonomikou světa, její ekonomická expanze do okolí z ní pomalu ale jistě dělá minimálně regionálního lídra.

Naše vztahy s Čínou nejsou zatíženy žádným břemenem sporu ani žádnou konfrontací, ať už historické či teritoriální povahy. V jednom z čínských přísloví se praví, že nejlepší spojenec je ten, který je daleko. Nesdílíme sice s Čínou stejný společenský režim, to ale vůbec neznamená, že bychom neměli ve vlastním zájmu udržovat a kultivovat takové pragmatické spojenectví.

 

Přidat komentář

Lidé v této konverzaci

  • Návštěvník - vyhazime je

    Tak Zahradil už zase převlíkl kabát. :))
    Po kolikáte už? :))
    ODS je nevolitelná strana.

Nejnovější články

Nejčtenější články za poslední měsíc