Jsou mnozí, kteří se domnívají, že pro nějakou výraznou srandu musím mít hmotné zajištění a duchovní svobody, které zdánlivě máme nyní. I když, samozřejmě, s těmi svobodami je to vždy vachrlaté a často méně je lépe než více.
Nechci psát politologický rozbor, ale tzv. normalizace je příkladem režimu, kdy jsou občané základním způsobem hmotně zajištěni a "blbnutí" je jim zapovězeno pouze na té vyšší politické úrovni. V soukromí ale, když to nepřeženou, mohou "blbnout" do alelujá.
A právě dva negativní faktory, zavřené hranice a málo motivačních faktorů v práci způsobily, že nejen u nás na chalupě nebo u tchána na chatě, ale všude možně byly party, které, jak zpívá Pavel Dobeš:
...byl to přesně ten bar,
kde kluci řežou do kytar
a furt dokola zpívaj' "go go go".
Tak, u nás na chalupě "řezali do kytar" tři kamarádi a my ostatní řvali ty songy jak o život. Jednou, pamatuji si to přesně, přišel strašný silvestrovský normalizační mráz a ráno jsme na teploměru měli -27°C. A přesně v té době nás navštívil spřátelený pár z DDR, Gisella and Bernt.
Měli sebou malého, ještě nechodícího sviště a jeho matka měla zborcenou stěnu pánevní, ale jinak moc milí lidé. Čuměli na to dění a na ten hluk kolem jak vyvorané myši. A kazeta se točila a točila a my druhý den dojatě poslouchali, co vše se dělo.
Za nejlepší, až absurdní hlášku jsme považovali krátkou diskuzi o knize písní Lorelei, kdy RNDr. Pavel prohlásil opilecky něco v tom slova smyslu, že "Schiller", načež mu druhý Pavel, ale jen Ing. opáčil - musím to tak s prominutím napsat - Heine ty ču*áku.
Tato oduševnělá diskuze dvou pracovníků ČSAV nás tak vzpružila, že jsme pili a hlaholili až do brzkých ranních hodin a já jednak chodil přikládat do kotle a pak také zírat na teploměr. který furt nechtěl dosáhnout bájné hranice -20°C, ale pak i mě zmohla únava.
Kromě běžných písní, ve kterých vynikala, nyní již nebožtík, naše kamarádka Ida, která zpívala moc dobře a s kapelou. Ale protože ztloustla, tak toho nechala nebo ztloustla, protože toho nechala. Ale zpívala skvěle, i když žádnou Twiggy nebyla.
To ale žádná zpěvačka, viz Ewa Farna, že? A pak, když Ida dozpívala a přišel na řadu Jirka s písněmi typu "Jedině Joe" a podobně. To bylo hezké, ale noc byla ještě mladá a my byli dychtiví dalších a dalších uměleckých zážitků.
Moc si z těch písní už nepamatuji, jakmile padl totáč, zhroutilo se i zdravé jádro této naší skupiny. Protože každý blbec jezdil lyžovat do Alp, místo k nám na Ještěd a nastalo to, co bylo tak typickým pro socialismus.
Nebyli lidi. Kvůli tomu, samozřejmě, nemohl být za totáče ani grupáč, i když by se to tak krásně rýmovalo. Ale než toto nastalo, následovala vždy série písní oběšeneckých, které sestávaly třeba z Bedny od whisky a dalších.
Jen mě rmoutilo, že někoho věšeli na vršku cedru, ve velkém vedru a já si vždy myslel, že cedry jsou v Libanonu, spolu s Biancou Matragi a ne na americkém Západě. ale, chybami se člověk učí.
A po mezihře, kdy jsme si s Pavlem (RNDr. a nikoli Ing.) získali od manželek části jejich oblečení a tančili kankán, přišel blok poslední. Blok písní přisprostlých či nemravných. To mělo svůj důvod, děti musely už dávno do postele.
Tak třeba: Vom*dali, vom*dali natěrači, naší Anči na pavlači. Racek racku pos*al packu, Bufallo Bill v prdeli byl, všechno viděl. Nebo tak nějak. A smutný popěvek Šel pan Johannes tou Prašnou branou, potkal se tam pan Johannes se starou štětkou Annou.
S refrénem: Já ti pětku nedám, já ti dám jen bůra, za jednou zhoupnutí je to peněz fůra a my se pomalu ubírali na kutě. Ráno jsme zjistili, jak příšerný je mráz, roztlačili Trabanta. Pomocí dvoumocného Wartburga roztahali naše škodovky a jelo se ze Silvestra domů.
Jenom tak kazeta mě moc mrzí. Dětičky ji totiž vyšťouraly a tak zaujatě poslouchaly ty naše písňové bláboly a vtípky, až jim manželka tu kazetu zabavila a asi vyhodila. Ano, každá pravda musí být hned v zárodku potlačena.
P.S. Ale myslím, že proti textům pana Bangy jsme byli jen velmi slabým čajíčkem.
Zveřejněno se souhlasem autora
Jiří Hermánek
