Bohatství národů

Kam mizí bohatství národů západní civilizace (pokračování 5)

Podrobnosti

Kategorie: Kam mizí bohatství národů

Zveřejněno: 29. 6. 2017 9:25

Trh bez přívlastků a přerozdělování vyrovnává

Paradox, kteří však lidé berou také jako trh, je velice hezky popsán v knize socialisty Bruno Travena „Vzpoura pověšených“. To, co je na západě dnes, žádný trh není, pouze pseudotrh! Klasický trh vyrovnává, ale tento sociální trh vydírá. Čím větší společnost, čím vyšší postavení, tím větší zvýhodňování.

Množstevní slevy, firemní slevy, dotace, lobování, výjimky, rozdílná DPH, daňové úlevy a ....

     Liberální trh dokáže srovnat ceny zboží a služeb. Jenomže otevřený trh musí fungovat ve všech sférách! Co je ale tržního např. na soudních, právních, či daňových výkonech? Poplatky určuje justice a sama je také vybírá, a ať hne či nehne prstem v určitém výkonu, vždy má definitivu a zaručené peníze. Ústavní soudci jsou neodvolatelní, a sami si o tom i rozhodují. Toto je současný západní trh a spravedlnost? Trh služeb a zboží?

     Nesmírné množství daňových výhod a "záhad", na které nestačí ani špičkoví daňoví poradci! A vše je uzpůsobeno tomu, čím je kdo slabší, tím lépe se vydírá! Stěžujeme si na těžaře a vývozce ropy, avšak největší daň účtují dovážející vlády států, které s tím nemají nic společného, - a občan ostrouhá.

Pro srovnání opaku k svobodnému, liberálního trhu se podívejme jinam:

k systému, který si také představují lidé jako trh, k oné knížce „Vzpoura pověšených“

     Bruno Traven krásně popisuje příběh člověka z kraje minulého století v hraniční oblasti Mexika a Guatemaly, který potřeboval peníze na doktora pro svoji ženu. Z neznalosti byl donucen jít kácet stromy do montérie, a přestože majitelé na těžbě mahagonu inkasovali velmi tučné zisky, účtovali dělníkům – ubohým Indiánům za vodu a fazole nebo boby více peněz, než byli těžkou prací na těžbě schopni od rána do večera vydělat. Dokonce dluh dělníkům narůstal a majitelé bohatli a hýřili. Také to byl trh, ale hnusný, vyděračský a zvrhlý! A kdo se bránil, byl tvrdě potrestán, lynčován anebo dokonce zabíjen. V době největšího útlaku, kdy nejenom oni podléhali nemocem a hladu, ale dokonce i manželky a děti, nezbylo jim nic jiného než drancování, vypalování a vraždění.

Kdyby platilo pravidlo trhu, tak chudí dělníci nic nekoupili a majitelé by padli. Jenomže Evropa a Čína od nich mahagon kupovala, takže mohli dělníky vydírat. Už tehdy začínal globální trh, který více ubližoval, než pomáhal. Samozřejmě ale těm nejchudším. Proč tedy zavádíme globální trh, když nemáme dodnes globální, vymahatelná pravidla?  

A opět zde platí: obchod či směna se uskuteční, pokud obě strany budou mít nějaký zisk a obě strany budou dobrovolně souhlasit. A protože tam nebyla konkurence v jasných a tvrdých mantinelech hlídaná státem, majitelé totálně zneužívali svoje postavení a dělník neměl kam odejít ke konkurenci.

Protože tam, kde je dobrovolná směna (obchod) a obě strany mají přiměřený zisk, lze právo dohledat. Je jasné, že silnější budou mít opakovaně větší zisky a posléze zaměstnají své konkurenty, kteří odpadnou a nestačí. Ale na jejich místo nastoupí další, dravější, mladší, a to se stále opakuje. Pouze ony mantinely by měly zůstat pevné a neměnné.

Globální trh bez globálních finančních a právních pravidel

V těchto případech však stát (státy) vůči sobě vnitřně jakási pravidla, a i mantinely mají, zatímco globální trh ne. Došlo to tak daleko, že na nějakém mini ostrůvku přihlásí majitel své sídlo, a protože tam není žádná administrace, dokonce ani lidé většinou ne, neplatí se skoro žádné daně. Říká se tomu daňové ráje. A ani s tím si svět zatím neporadil. Řešení je docela jednoduché. Aby se daně platily v místě podnikání, nebo sebrala licence. Jenomže se to velkým státům zatím vyplácelo, ostatní neměly dovolání. Až v roce 2011 zaplatilo Švýcarsko obrovskou pokutu USA za anonymní, podvodné přemísťování peněz jejich daňových poplatníků a svět začíná hledat řešení. Ale zatímco chudý nic optimalizovat nemůže, bohatý občas touto globální optimalizací zaplatí na daních méně než ten chudý, i když služby žádá jako bohatý. Paradox.

Je přerozdělování skutečně sociální a výhodné?

Opět jedna z bájí, která se umístila mezi společností. Přerozdělování prý pomůže chudým občanům, chudým regionům, chudým zemím. Je to skutečně pravda? Pokud se podíváme kolem sebe, tak Itálie severní, která přerozděluje směrem k jihu, rozdíl nezmenšila, ba naopak. Jih Itálie stáhl do dluhů i bohatý sever. Španělsko a Katalánsko je další příklad, kdy Španělsko odebíralo Katalánsku tak dlouho všechny peníze ve prospěch chudých regionů, až nakonec Barcelona – hlavní město Katalánska, musí žádat o výpomoc. Jenomže to stejně nepomohlo ničemu, pouze tento region se přiřadil k zadlužení celého státu, aniž by peníze nějaký kraj zachránily. Totéž se týká i mikroregionů jako je ostrov Ischia. Celá léta tento ostrov získává úžasné peníze z turistiky a léčebných pramenů, ale vše odebírala italská vláda.

Ano, přerozdělování je výhodné, ale pouze pro úzkou část „přerozdělovačů“, kteří určují míru a způsob přerozdělení dle svého a samozřejmě za to vybírají své desátky. Ale aby mohli dostat své tučné zisky (platy), odeberou každé straně část peněz. Takže ti, co práci a směnu vytváří, mají o to méně, o co více si přerozdělovači jako "výpalné" odeberou.

Od poloviny 20.století se totiž začalo prolínat to, co by mělo být přísně odděleno: solidarita a přerozdělování. Zatímco solidarita je přirozená součást lidství a bez ní bychom se vrátili o 200 až 300 tisíc let zpět, přerozdělování vymyslela společnost současná snad někdy před tisíci léty a v polovině minulého století se dostala do dokonalosti. Pak na přerozdělování ztroskotal východní blok a nyní totéž čeká (asi) západ, který se vydal touž cestou. Logika je jasná: velikost přerozdělování a její administrativa je už dražší, než množství peněz přerozdělovaných. A tím se ztrácí logika a systém se hroutí. Bohatí jsou chudí a chudí nemají ani co jíst. A opět se začíná od nuly. (Samozřejmě relativně, neboli nastává tvrdá transformace a utahování opasků)

 A koncem dvacátého a začátkem dvacátého prvního století pro změnu nepoučitelný západ převzal formu přerozdělování, ač lidem z východu bylo jasné, kam to vede a na čem východ ztroskotal. Přesto nabubřelost a povýšenost západu nad východem je neomezená a západ Evropy přerozdělování přes Lisabonskou smlouvu opět dotáhl do dokonalosti: vznikl "dotační systém" neboli operační systém na přerozdělování všeho všem. A o tom bude další kapitola.

Kam mizí bohatství národů západní civilizace (pokračování 4)

Podrobnosti

Kategorie: Kam mizí bohatství národů

Zveřejněno: 30. 4. 2017 13:11

Je sociálnější skutečný trh, nebo dotace v sociálním systému?

Je všeobecně vžité, že skutečný trh (kapitalismus) umožňuje zvyšování množství extrémních rozdílů hodně bohatých a hodně chudých. Že vznikající obrovské rozdíly jedině „dav“ a zákony přerozdělování  daní směrem od bohatých k chudým to změní. Není tomu tak.

Z prvního pohledu je vše jasné: slabším skupinám se pomůže, když bohatým stát zvedne daně a ty rozdá na charitu a pomoc chudým. Pravidlo, které je, jak by klasik řekl, skoro průzračné. Jenomže jaká je skutečnost? Opět si vezměme na pomoc kupecké počty a selský rozum. Zkušenosti v tržním prostředí dokazují, že není těžké vyrobit, ale prodat. Fakta, která jsou nezpochybnitelná. A představme si, že nejbohatší podnikatelé, nejbohatší magnáti si dohodnou cenu práce svých zaměstnanců a aby raketově zvýšili své zisky, zaměstnancům vyplatí mzdy jen na holé přežití. A hned odbory s myšlením Marxe a Engelse vyhlásí, že tím obrovsky majitelé znásobí zisky, zatímco zaměstnanci budou umírat hlady. A samozřejmě žádají, aby byla vyhlášená minimální mzda, aby byly zavedeny regulace a…

Peníze se musí otáčet, neboli peníze dělají peníze

Jenomže jak to je z prvního pohledu o nizounké mzdě průzračně jasné, z druhého už vidíme, že je to naopak jasný nesmysl. Stačí jednoduchá otázka: „Komu prodají bohatí podnikatelé své výrobky, když všichni potencionální kupci nebudou mít peníze?“  A je nad slunce jasné, že tato vyloženě hloupost, nesoucí se už od dob Roberta Owena mezi pracujícím lidem, byla účelově využívána sortou lidí zvanými odbory. Dokonce i ten chleba a pivo je výrobci k ničemu, když bude mít před sebou hladovějící a žíznivé občany, kteří na to však nebudou mít peníze. Proto onen podnikatel, proto ona firma musí dát zaměstnanci tolik, aby jí (jemu) zbylo na obnovu + přilepšení, ale zaměstnancům zaplatit tolik, aby si mohli i další výrobky kupovat. A jedině prodejem (otáčením peněz) v klasickém trhu tento podnikatel či firma zbohatne. Nebo neprodá a padne! Jenomže tento proces trvá mnoho let., většinou mnoho generací, než vznikne podnik, který je světoznámý, nadnárodní, módně řečeno globální. Jistě. Konec 20 století se změnil, vidíme bleskové zbohatnutí bez dřiny a píle, vidíme obchodníky, kteří aniž by opustili domov zázračně bohatnou, vidíme prodeje vzdušných zámků a neprodejných nemovitostí, aby bubliny splaskly a následně je postižen – opět ten nejchudší -  který je údajně podporován a sociálně zajišťován, zatímco ten, který tyto bubliny vytváří, na naivitě vydělává obrovské peníze.

Takže jsou dvě možnosti. Buď zaměstnavatelé zvýší mzdy a tím zvýší oběh zboží a peněz, nebo... Známe tu prapodivnou hru na trh nyní. Uměle se zvedá minimální mzda a aby se neublížilo těm nejbohatším a ten kdo nařídí sociální zvedáním mzdy (stát), vytiskne uměle peníze  a ty obyvatelům rozdá. Známe to pod pojmem kvantitativní uvolňování, či rozhazování peněz z vrtulníku)

 Samozřejmě ta druhá část nemá nic společného s trhem a přirozenou směnou, , ale pak bez přehánění zíráme, že většina lidí se má za deset let jenom o málo lépe, dokonce část hůře, zatímco zisky z kvantitativního uvolňování shrábnou ti nejbohatší a deset procet boháčů na celém světě tímto podvodem má tolik, jako zbývajících 90 občanů planety Země.

Zločin na občanech ukrytý v zákonech

a můžeme si položit otázku, jak s tam ve světovém západním měřítku dostal, když zákony dělají "odborníci"?

Aby se ještě více zkomplikovala kontrola, systém převádění peněz dostal další černou díru od daňových rájů, přes anonymní akcie až k systému, kdy společnosti A patří 10 % společnosti B, které patří naopak 50 % společnosti A 20 % společnosti C, která vlastní druhých 50 % společnosti A a 35 % společnosti C a můžeme pokračovat. A jedna z těchto společností ukládá ztrátové úvěry či ztrátovou výrobu ode všech a v jednu chvíli vyhlásí bankrot. Oficiálně to nazývají „optimalizace zisku“!

Poslední příklad je z USA, kdy First NBC Bank, jejíž náklady na očištění se odhadují na jednu miliardu amerických dolarů (24,6 miliardy korun), zaplatí daňový poplatník. Banka se dostala do problémů kvůli tomu, že se stala neobvykle závislá na projektech, které se točí kolem daňových úlev pro nízkopříjmové nebo méně rozvinuté oblasti, známé u nás pod názvem dotace pro nepřizpůsobivé občany ve vyloučených oblastech. Takže "prošustrovala" peníze pro chudé, které šly z daní občanů a ve finále to občané zaplatí podruhé jako náklady na očištění. Ale toto přece není ani trh, ani kapitalismus, ale podvod na lidech, co pracují, odvádějí daně a stejně jsou opět (ne)právním systémem okradeni. A ti nejbohatší s právníky se lidem smějí.

Tyto úvěry – dluhy samozřejmě neplatí zbývající společnosti, ale banka, která je okamžitě převede na stát, potažmo na uživatele, kterým zvedne poplatky či další ceny služeb. A v této džungli zapláče kdo? Samozřejmě ten nejchudší, který se spokojí s almužnou a jakousi minimální mzdou, aby zbytek pokryly ztráty podvodníků! Takže opět toto žádný trh není, ale neprosté znepřehlednění nejenom kontroly, ale nemožnosti dohledat, kdo ztrátu zavinil. A přesto tento nejchudší rád slyší, že musí zvolit sociální stát výjimek a džunglí a věří, že čistý trh by mu nedal nic, zatímco moudrý občan by položil výše napsanou otázku: „Komu prodají bohatí podnikatelé své výrobky, když všichni potencionální kupci nemají peníze? Odpověď je jasná.

*Ve státní formě tento problém mělo Československo. A i po dvaceti létech (1989 – 2009) lidé nechápou, proč československé firmy překotně opustily ruské trhy. Jenomže zatímco bývalý SSSR za výrobky platil nerostným bohatstvím od ropy, přes plyn a železnou rudu až po vzácné kovy, po ruské krizi ruská vláda oznámila, že toto bohatství už nebude vyměňovat za spotřební zboží a vše bude hrazeno pouze penězi. A tak se stalo, že zatímco Československo po budování sociálního státu mělo prázdnou kasu a nebylo schopné někomu dávat výrobky na dluh, začínající podnikatelé měli dluhy, bohaté Německo si mohlo dovolit dávat záruky i na pět let podnikatelům a ti obsadili východní trhy po nás a Rusko rabovali. A je jasné, že Německo se svým velkým trhem mělo daleko větší páky na vymáhání pohledávek, než 15 miliónové Československo, posléze 10 miliónové Česko.

 Tím se dá snadno prokázat, že zatmco trh vyrovnává, každý zásah do systému tvářící se jako pomoc těm nejchudším ve finále ti nejchudší paradoxně zaplatí, zatímco ti, co sociální výplaty a dotace zařizují, se na tom formou výpalného obohacují. A důkaz je u romských občanů, kteří formou dotací mají nejvyšší spotřebu sociálních dávek a přesto žádný Rom z nic nezbohatl, zatímco neziskové organizace o Romy starající se množí se jak houby po dešti a s lukrativními platy. A hlavně bída Romů, čím větší sociální dávky dostávají (myšleno narůstání miliard ze státního rozpočtu od lidí z daní), je horší a horší.

 Takže zde máme odpověď na otázku v úvodu: je sociálnější skutečný trh, nebo dotace v sociálním systému? Samozřejmě trh, ale pouze za podmínky, že všichni budou mít stejná práva a stejné podmínky, čímž se vyloučí, že bohatí z dotací pro chudé získají víc, než ti chudí. A je prokazatelné, že každá sociální socialistická vláda nástupem do vlády bobtná, násobí se počet úředníků žádajících víc a víc peněz ze státního rozpočtu, zatímco vyloučené lokality se množí a ti chudí jsou ještě chudší. Kdyby se totiž pro ty chudé rozdělily peníze nesmyslně zbytečných úředníků, mzdy těch nejchudších by se mohly zvednou na dvojnásobek. Jenomže to by ti bohatí nemohli rychle bohatnout a to (zatím) nepřipustí.

Kam mizí bohatství národů západní civilizace (pokračování 3)

Podrobnosti

Kategorie: Kam mizí bohatství národů

Zveřejněno: 23. 3. 2017 8:36

 Jak se liší a zneužívá regulace trhu (třetí kapitola)

Regulace porušuje tvrdé mantinely, což  znamená, že vychylujeme ony mantinely a vkládáme pravidla, která omezují naše svobodné rozhodování. Uveďme si příklad: jasný mantinel – dáme daň 10 % z každého vyrobeného výrobku. Všichni mají jasné mantinely, jasná vymezení. A je pouze na trhu, kdo bude lepší a víc vydělá. Já však, jako zástupce státu, nabídnu jedné straně, že nebude platit daň žádnou, pokud mi přidá na „kostel“, příště na „fotbalový klub“ a protože bych neměl na zaplacení policistů či třeba veřejného osvětlení, ostatním zvednu daň na 11 %.

Ale to není vše. Zatímco v prvním případě, kdy každý odevzdal 10 %, byla kontrola jasná a mohl odvádění daní kontrolovat obyčejný účetní, ve druhém případě potřebuji již kvalifikovanějšího ekonoma, aby to přepočítával, daňového poradce a ještě navíc právníka, pokud ostatní začnou „remcat“ a chtít nazpět stejné odvody. A protože při převodu k původním daním bych se zase obešel bez právníka, daňového poradce jako optimalizátora a vysoce kvalifikovaného ekonoma, (a totéž musí najmout stát) jsou rázem na straně státu a chrání ho ve všech ohledech neboli lobují za udržení nepřehlednosti jak právníci, tak ekonomové. Takže ruka ruku myje, a i když se to nazývá trh, už se změnila pravidla a podvody mají své žně. Oficiálně to známe pod názvem „drahá obsluha státu“.

V praxi si můžeme dát několik příkladů: co jsou obrovské daňové úniky topných olejů, zelené nafty a dalších komodit v Německu, Rakousku, a především v České republice? Zelené naftě dáme odvod 10 %, normální 20 %. A už se přepisují papíry, mění se celé vagóny a auta a ani armáda policistů či celníků, včetně právníků a soudců to neuhlídá. Já tu slevu nechci zadarmo, je památná věta Šimka a Grossmana v „Návštěva v ZOO“. A přitom by bývalo stačilo, aby byla na vše stejná daň a stát by nepřišel o desítky miliard. A stejné to bylo i v Německu, Francii,  v Rakousku...  Stát pro zemědělce a ekology ušetřil tisíce a na daňových únicích a optimalizacích prodělal miliony. Ale politicky byl někdo hodný a jako by pomohl zemědělské lobby. A stát, tudíž my všichni, zaplakal. Ba co víc, ti, co chtěli stejnou daň na vše, byli obviněni, že jsou asociální. A stát musel najmout další stovky právníků, zahltil soudy a policisty a stejně neuhlídal. Pouze právníci se smáli, protože jinde se propouštělo a jim se zvyšoval zisk.

Další příklad: zatímco herci, různí povaleči a lehké ženštiny měly v době obrovského amerického vzestupu v devatenáctém století a začátku dvacátého tvrdý život, za oněch dvě stě let se vše změnilo, z rozpočtů a ukrajování dotací včetně reklam, které se utrhly ze řetězu, nabraly takové platové ohodnocení, že se staly nejbohatší kastou v zemích západního světa, zatímco slušní pracující, učitelé včetně části vědců a další inteligence v platové hierarchii začali být bezcenní. Je to absurdní, ony dotace se berou i z daní na jídlo, na bydlení chudých, aby jedna pornohvězda či jiná „dáma“ ze „showbyznysu“ mohla zařvat své „Ách“ a vystavit svůj dekolt za miliony dolarů.

Daň rovná odpisy a výjimky (Přesné v Rovná daň)

V roce 1985  přišli s novou koncepcí Robert Hall a Alvin Rabushka. Navrhli  flat-tax, která znamená stejnou úroveň zdanění všech typů příjmů, a to vždy pouze jednou. Jednoduše by se každý příjem v okamžiku svého „vzniku“ zdanil určitou sazbou bez ohledu na výši příjmu či jeho následného přerozdělení. Od flat-tax se obecně očekává zjednodušení, zefektivnění ve smyslu levnějšího výběru daně z pohledu státu a zavedení principu férovosti.

Pro uvedení flat-tax  je příkladů hned několik. V roce 1947 provedli daňovou reformu v Hong-kongu. Mají tam zvláštní režim, ve kterém si člověk může vybrat, zda bude své příjmy zdaňovat progresívně v pásmu 2 - 20 %, anebo formou flat-tax na úrovni 16 %. Připomeňme, že Hong-kong je dlouhodobě vnímaný jako ekonomicky nejsvobodnější země na světě (Index of Economic Freedom, 2004, The Heritage Foundation) a jeho ekonomický růst v letech 1950 – 1981 dosahoval běžně dvouciferných hodnot. V západní Evropě funguje rovná daň na Normanských ostrovech, a to na Guernsey od roku 1960 a na Jersey dokonce už od roku 1940. Obě britské korunní dependence s vlastním zákonodárným sborem i měnou (guernseyská, resp. jerseyská libra) mají flat-tax na úrovni 20 %. Guernseyský HDP se od roku 1965 ztrojnásobil a jerseyský HDP se zvýšil jen mezi lety 1980 – 1990 o 90 %.

Ještě zajímavější je pro nás Rusko, které excelentně prošlo ropnou krizí spojenou s prapodivnými sankcemi, kdy nejznámější ekonomové předpovídali Rusku ekonomickou klinickou smrt a rozpad. Nestalo se tak a Rusko po otřesech ještě posílilo. A důvodem byla mimo fázování ruské centrální banky v čele s Elvírou Nabiullinovou druhá část systému. Po krizi a zvolením prezidenta Putina dostalo Rusko zásluhou flat-tax v roce 2001 silnou dynamiku.  Rusové mají 13 % pro fyzické osoby (od roku 2001) a 24 % pro právnické osoby (od roku 2002). Odpočitatelná položka je v Rusku nižší, takže plátců je poměrně hodně. Ve všech zemích při přechodu k rovné dani došlo k nečekaně vysokému daňovému výběru následovanému robustním růstem HDP. Kupříkladu HDP Ruska vzrostl ve stálých cenách o 5,1 % v roce 2001, o 4,7 % v roce 2002 a o 7,3 % v roce 2003 s výhledem růstu mezi 5 – 6 % v následujících pěti letech. Následná ropná krize v roce 2016 sice mohutný růst Ruska zastavila, ale přepočítali se ti, kdo předvídali Rusku ekonomickou smrt a finální rozpad Ruska. Opak je pravdou. Rusko se zbavuje závislosti na vývozu ropy a v roce 2017 opět přidává plyn. (data převzata z FinExpert.cz)

Neboli v našem pojetí rovná daň (flat-tax) představuje tvrdé mantinely, zatímco systém je přeregulován a vymýšlejí se další a další regulativní brzdičky, takže ta údajná "progresívní daň" a tím údajná metla na bohaté, kteří mají zdánlivě více platit do systému naopak generuje svými výjimkami a odpisy systém, kdy bohatí platí ve skutečnosti méně, než u přehledné, výjimkami a regulacemi nezatížené rovné daně. A poslední příklad z roku 2000, jak je zaplevelen systém, kdy progresívní daň dle socialistických stran je spíše komedií, protože odpisy vytvoří nepřehlednou regulaci a daňový chaos.

Příjmy, které nejsou součástí základu daně.........11 položek,
Nezdanitelné části základu daně.........26 položek
Osvobození od daně.........57 položek
Zvláštní sazby daně.........34 položek

Výše uvedená čtyři čísla – 11, 26, 57 a 34 – jsou postačitelným dokladem toho, že výchozí situace, tzn. současná podoba zákona o dani z příjmu právnických i fyzických osob, je opravdovou džunglí. (Vlastimil Tlustý)

Dle naší terminologie mantinely neexistují, zbyl pouze zneužitý, přeregulovaný trh. A úpadek Evropy ve 21.století se tím zrychluje.

Kam mizí bohatství národů západní civilizace (pokračování 2)

Podrobnosti

Kategorie: Kam mizí bohatství národů

Zveřejněno: 17. 3. 2017 7:30

 Kde vznikal trh (druhá kapitola)

Amerika zločinců a desperátů, ale i Amerika neomezené svobody a obrovského vzestupu

Vraťme se o dvě stě let zpět, kdy prakticky jediné sousloví o“ neviditelné ruce trhu“ ovlivnilo celý svět. Jak je možné, že emigranti na území dnešních USA v zemi indiánů dobyli ekonomicky všechny světadíly a USA se na dlouhá léta staly nejsilnějším státem světa?

Jak je možné, že kolonisté a pionýři raději utíkali do nebezpečné země divokého západu než být v Evropě už tehdy svázané různými politickými procesy, chudobou a válkami?

Byla to právě svoboda, která zaručovala jistotu, že obchod či směna se uskuteční, pokud obě strany budou mít nějaký zisk a podaná ruka byla víc než pozdější ústava USA. A tak jako ptáci umírají steskem ve zlaté kleci, tak umírala Evropa v paternalismu a zdánlivé ochraně občana, zatímco v Americe vládla svoboda a svobodné podnikání.

Jasně, že představit si onu svobodu v zemi desperátů a lidí, utíkajících před zákonem na divoký západ už neumíme, ale ani v Evropě nebylo bezpečí zaručené.

Jediná věta o „neviditelné ruce trhu“ inspirovala spoustu evropských, českých, ale poslední dobou i amerických demagogií. Je to pojem popsaný ekonomem Adamem Smithem.

V díle Bohatství národů uvádí příklad, který ilustruje jednoduchost tohoto principu:

„Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za svůj oběd, ale je to jejich ohled na jejich vlastní zájem. Nespoléháme se na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku a nikdy jim nezdůrazňujeme naše potřeby, ale jejich výhody.

A zde je onen citát z Bohatství národů, ve kterém se Adam Smith zmiňuje o neviditelné ruce trhu:

„Když se jedinec ze všech sil snaží použít svůj kapitál na podporu domácího průmyslu tak, aby výroba měla co největší hodnotu, pak nutně usiluje o to, aby roční příjmy společnosti byly co nejvyšší. Ovšemže většinou není jeho úmyslem podporovat veřejný zájem a ani neví, nakolik jej podporuje ... Myslí jen na svůj zisk a v tom, jako v mnohém jiném, jej vede neviditelná ruka, aby podporoval cíl, který neměl vůbec v úmyslu.

V díle Bohatství národů (občas udáváno Pojednání o podstatě a původu bohatství národů) prostě pouze Smith dokazuje, že bohatství národa vzniká ze součtu množiny jednotlivců, kteří zbohatnou. Takže stát není bohatý tím, že jedinec má obrovské bohatství a ostatní nemají co jíst. Ale trh funguje za naprosto jasných předpokladů: velice tvrdé mantinely, ale žádná regulace, což mnohé lidi mate, pletou jedno s druhým, přestože je v tom rozdíl jako mezi dnem a nocí.

Neviditelná ruka trhu je myšleno nikoliv bezbřehé rozkrádání a dělat si co mě napadne, ale opět v součinnosti s jasnou definicí, že moje svoboda končí tam, kde druhého začíná a tvrdými, neměnitelnými s jasně ohraničenými mantinely, pochopitelnými pro všechny vrstvy občanů a také tvrdě dodržování vymáhajícími!

Jaký je tedy rozdíl mezi tvrdými mantinely (hranicí) a regulací?

Ty mantinely jsou jasné a stručné: musí jim rozumět všichni a předem vědět, co je za nedodržení čeká. Skoro by se dalo napsat, že mantinely jsou nad zákon, protože jsou tvrdší a více ohraničují poctivost a podvod bez jakýkoliv ohýbání paragrafů! A regulace? Ta se vymýšlí za pochodu, nikdo jí nerozumí, protože regulují ti, co si za to také nechávají zaplatit. Tudíž čím více regulace, tím více regulátoři bohatnou a ti, jichž se to týká, nechápou. A to je účel regulace. Protože když lidé pochopí, že regulace je k ničemu, regulátory vyženou a ti přijdou o lukrativní zaměstnání bez zodpovědnosti. Regulátoři jsou především politici a co nejméně dostupní (pokud možno anonymní), kteří zapracují nepostradatelnost právníků, advokátů a bankéřů, bank a korporací za menší či větší úplatek.

To jsme zažili my v Československu (Česká republika) s RVHP, a to zažíváme nyní s bruselskou administrativou regulátorů. Čím více se EU propadá, státy jako Řecko se zadlužují, tím více se reguluje a regulátoři (Německo a Francie) za regulace dostávají peníze formou úroků. Takže mantinely ano, jasné, stručné, srozumitelné jako americká ústava, regulace co nejméně, spíše žádná!

V zapleveleném právním systému se to špatně odděluje. Přesto se dá na příkladu populárních sportů kopané (fotbalu) či hokeje jasně definovat. Mantinely jsou pravidla v daném prostoru jasně určená. Gól, aut, začátek a konec hry… Ale regulovat mohu i připískáváním jedné straně, které pozná pouze odborník, úmyslným přehlédnutím pravidel a dalšími podrazy. Dokonce mohu hru regulovat neúmyslně jako rozhodčí popleta či zbytečně kouskovat a znechutit celý zápas zbytečným strachem. A tak je to i v ekonomice a trhu.

Přesné mantinely jsou systém, který jasně definuje nepřekročitelnost pravidel a tvrdě jejich opuštění trestá. Jako příklad je, že se nesmí donutit druhá strana vydíráním či výhrůžkou k prodělečnému obchodu, ke ztrátové výrobě a smlouva se musí podepsat dobrovolně. Že smlouvu musí podepsat jasný subjekt, a nikoliv nastrčený podvodník, což musí být státem umožněno dohledat. Musí být jasné sankce za nedodržení jasně vymezených mantinelů. Ale i stát toto musí chránit, neměnit mantinely každý týden, jak se hodí politické garnituře a zástupci státu za to musí být trestně právně zodpovědní.

A právě tenkrát, kdy USA měly úžasný drive, a kdy vzniklo největší bohatství národa na území USA, měly velice tvrdé mantinely, ale regulaci prakticky žádnou. Ničím se nezdržovaly, ničím se nezatěžovaly (z dnešního pohledu). Prostě nechaly neviditelnou ruku trhu, ať vede občany směrem, který si žádá trh a bylo i na nich samých, zda si výrobky či zboží koupí, nebo ne. A stát pouze dohlížel, aby podvodník nezneužil slabšího, ale aby obě strany měly zisk z případné spolupráci či prodeje.

Samozřejmě se i tenkrát kradlo či podvádělo, ale tehdejší právo bylo relativně jednoduché, tudíž předvídatelné a výroky soudů byly relativně průhledné. Mnoho staletí bylo známo,  co nakonec lze definovat: že v jednoduchosti byla americká síla a vznik bohatství. Dnes to nazýváme trh bez přívlastků.

Kam mizí bohatství národů západní civilizace

Podrobnosti

Kategorie: Kam mizí bohatství národů

Zveřejněno: 9. 3. 2017 7:23

Co je vlastně svoboda (první kapitola)

Zkreslené představy o svobodě většiny občanů dávají možnost zneužívání svobody ve jménu samotné svobody těmi, co ji zneužívat chtějí. A pokud si většina občanů neuvědomí, že svoboda jednotlivce není bezbřehá libovůle dělat si, co chci, ale její pravidla velice tvrdě narazí na hranice a mantinely svobody druhého, bude společnost stále nemocná. Ten, kdo svobodu a její pravidla pochopí, překvapeně zjistí, že právě naopak jsou mantinely naprosto neprůstřelné a jasné.

Ale pochopit zákony a zákonitosti svobody není tak jednoduché, jak si mnozí myslí a jak se z prvního pohledu zdá. Na příkladech si ukažme, že tyto hranice jsou skutečně ostřejší než psané dodatečné zákony. Zatímco justiční právo se dá ohýbat a kroutit jak paragraf, a nakonec sice vítězí právo (silnějšího) a nikoliv spravedlnost, v případě svobody vždy zvítězí spravedlnost nad právem!

Dejme si na každou obyčejnou činnost místo zákona známou definici svobody: má svoboda končí tam, kde druhého začíná!

A rázem zjistíte, že žít v tomto systému znamená značné úsilí každého jednotlivce toto dodržet. Jednoduché příklady: mohu křičet, ale nesmí to rušit druhého. A ejhle, najednou v domě, na ulici, v kostele, prostě tam, kde druzí dodržují onu hlukovou hladinu klidu, jsem nucen i já totéž dodržovat, nebo poruším svobodu druhých. Mohu si jít kam chci, ale nesmím překročit místa, která by už rušila druhé. Například šmírování (jasný příklad paparazzi), narušovat soukromí druhých, neboli v každé činnosti se musím ptát sám sebe, kde končí má hranice svobody a začíná druhého.

A co pejskaři?  Jejich miláček je strašně hodný, a co maminka, kdy její jedináček je strašně hodný? A štěkot obrovského „pejsánka“ v bytě sledujeme s láskou, zatímco soused šílí, protože jde spát, nebo se budí miminko. A ani nemluvě na ulici, kdy nepřítel je vždy ten, kdo milovanému pejskovi brání v pohybu, přestože ten má v tlamě kus nohavice kolemjdoucího, nebo alespoň na něj zběsile vrčí. Náš pejsánek (doga) nic nedělá, jenom se usmívá, zatímco postižený (já) se třese strachy. A ječící nevychované dítě, žádající pamlsek či hračku? Uvědomí si ona maminka, že její jedináček deprimuje okolí a oni mají právo na klid a normální život, nikoliv na poslouchající vřískot?

I toto je součástí svobody, kdy občané (nebo část) už ani nechápe, co svoboda skutečně znamená: ohlídat sám sebe, aby neohrožoval svobodu druhého.

Samozřejmě v době 20 či 21 století už některá zvyková práva a svobody nelze dodržet. Silnice bezhlučné nebudou, stejně jako letadla létat potichu neumějí. Hledá se určitá míra tolerance. A tak se určitá skupina (množina) občanů dohodne na svém zástupci, který v daných možnostech tyto svobody musí hájit. A ten název nese zastupitelná či parlamentní demokracie (1). Bohužel přemíra zakroucených paragrafů a justiční moc si uzurpuje právo nad tyto zákony a svoboda a demokracie pod tíhou paragrafů se vytrácí. A čím více jsou občané nespokojení, tím více justice uzurpuje svoji moc, přidává další zákony v zájmu upevnění moci a občan se stává pouhým břemenem a platícím prosebníkem místo hrdého, svobodného homo sapiens sapiens!

Svoboda by měla být nad zákony a nikoliv naopak, jak je to dnes!

(1)

První politické uspořádání, v němž se uplatnily některé demokratické prvky, vzniklo v řeckých městských státech (zejména v Athénách) a trvalo přibližně 100 let – od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před naším letopočtem. Tato demokracie se však vztahovala jen na svobodné muže, kteří měli občanství městského státu, tedy na menšinu. Je důležité zdůraznit, že se občanská práva nevztahovala na část svobodných mužů, na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky, proto není možné tento systém považovat za demokratický v moderním slova smyslu.

Volba probíhala losem, tudíž rozhodovala náhoda a nikoli volič. Po obsazení řeckých států Římem tato částečná demokracie jako systém státního zřízení na dvě tisíciletí zaniká. Řecká přímá demokracie byla nejen procesně, ale i obsahově značně odlišná od současné – zejména neznala ochranu práv jednotlivce. Sokratés byl odsouzen k smrti athénským shromážděním, případná ostrakizace záležela na momentální náladě hlasujících atp.

Na počátku novověku se demokracie objevuje nejdříve v Anglii, která se postupně přetváří z monarchie v konstituční monarchii. V druhé polovině 18. století vzniká demokracie ve Spojených státech amerických, byť ve smyslu republikánství. Demokratickým étosem byly živeny i některé proudy Velké francouzské revoluce. V průběhu 19. století vznikají z těchto zdrojů novodobé liberální demokracie po Evropě, pro něž jsou zcela novými znaky jednak zastupitelský systém, jednak liberální výdobytky plného osvobození lidí z poddanství a z moci feudální aristokracie. Během druhé poloviny 19. století a v prvních desetiletích 20. století dochází ke stále většímu rozšíření osob oprávněných volit až po zásady dnešního všeobecného volebního práva, které vylučuje již jen osoby např. nezletilé, nesvéprávné nebo cizince.