Včera na Hradě zazněl bezduchý militantní projev, jehož jedinou náplní byla až křečovitá snaha o vyvolání strachu z války, jež nám reálně nehrozí, avšak dokonale slouží jako záminka k bezuzdnému utrácení peněz z našich daní na zbraně, které nám ani bezpečí ani prosperitu nepřinesou.
Odmítám se tomuto všudypřítomnému zastrašování podřídit. Nepodlehl jsem mu v době covidové a nehodlám mu podlehnout ani nyní.
K tomuto postoji mě nevede slepá iracionální víra v něčí slova či sliby, nýbrž prostý fakt, že tempo, jímž v současné době postupuje ruská armáda na Ukrajině by přineslo obsazení celého jejího území za 108 let.
Tato nešťastná válka proto neskončí kapitulací Ukrajiny, nýbž dohodou u jednacího stolu, u nějž zasednou Donald Trump a Vladimir Putin. Může se nám to nelíbit, můžeme proti tomu i protestovat, ale to je asi tak to jediné, co proti tomu můžeme dělat.
Nedokážu odhadnout, zda tento moment nastane za měsíc, za rok nebo za dva. Co ale vím jistě, že to, co po tomto konfliktu zbyde, bude zdevastovaná Ukrajina coby oběť velmocenských her, a u nás plné sklady zbraní, zadlužená státní kasa a stovky tisíc ukrajinských migrantů.
A pak také pár rozdaných metálů pro historií brzy zapomenuté sluhy této chmurné doby typu Karla Řehky.
Pokud chce někdo žít život naplněný permanentním strachem o svou vlastní titěrnou existenci, kterou ohrožuje tu klimatická změna, tu nějaký virus a ondy zase Putin, nechť si poslouží.
Já se nebojím ani jedné z těchto údajných hrozeb, jež mají jednoho společného jmenovatele, kterým je tahání miliard z vašich kapes, a jejich přesun na účty nejmocnějších korporací tohoto světa. Ale to bude asi jen náhoda...
Chci žít naplno, nikoliv přežívat ve strachu. Chci naše peníze investovat do vzdělání, zdravotnictví a do lidí, nikoliv do emisních povolenek, vakcín a zbraní. Chci s ostatními národy jednat, nikoliv jim vyhrožovat.
Nechci a nebudu se bát.
Neboť ten, kdo žije ve strachu, ve skutečnosti nežije vůbec.
Jindřich Rajchl
