Ať nevybledne památka na udatné obránce Prahy, kteří položili život v boji za vlast. Druhá světová válka se naší rodiny dotkla až v roce 1945. Ve středu 14. února bombardovali Američané Prahu. Nejvíce to odneslo okolí Karlova náměstí a Vinohrady.
Otec pracoval jako typograf v tiskárně poblíž Flóry v Čáslavské ulici. Když se přibližovaly výbuchy padajících bomb podél dnešní Vinohradské ulice, běžel s ostatními do krytu. Naštěstí až k nim ta zkáza nedorazila.
Bomby spadly také na Vyšehrad, Náměstí Hrdinů a pankráckou vozovnu. Ptal jsem se kdysi matky, kde v té době byla. Řekla mi, že šla právě se mnou v kočárku ulicí Na Pankráci. Když to začalo padat, schovala se pouze za roh u náměstí.
Po válce jsme jako kluci lezli do protileteckého krytu, který se nacházel přibližně v místě dnešní stanice metra Pankrác. Měl údajně sloužit dělníkům z blízké Janečkárny. Pamatuji si, že šlo o dlouhé chodby, které osvětlovalo denní světlo malými čtvercovými otvory ve stropě. Kryt nebyl příliš hluboko pod zemí. Lezli jsme tam s kluky přes hromady hlíny a vyhýbali se velkým loužím vody.
Povstání
Když vypuklo Pražské povstání, vyrostly na Pankráci barikády a začalo se střílet. Ženy s malými dětmi z našeho domu odešly do sklepa, včetně mě. Matka mi pak vyprávěla, že se večer vrátila do našeho bytu, kde něco pekla. Jakmile jen trochu rozsvítila, někdo začal na náš dům z protějšího bloku pálit. Vedle v domě zase bydlel můj kamarád a pozdější spolužák Bohuslav Konopásek. Když ho jeho babička během revoluce nesla v náručí, začal náhle brečet. Měl totiž prostřelenou ruku. Ještě dlouho po válce pak byly vidět v nejvyšším patře protějšího domu v Sevřené ulici soustředěné zásahy, jak se někdo snažil odstřelovače zlikvidovat.