Představte si, že by tam 16 let vládla Tisza a nyní by byl zvolen konzervativní Orbán, kterého známe. Orbán s čerstvým mandátem, dvoutřetinovou většinou v parlamentu a slibem, že konečně napraví všechno, co jeho předchůdci pokazili.
A teď si představte jeho první měsíc u moci.
Nejprve by vyřídil prezidenta. Ne referendem, ne dlouhým ústavním sporem, ale jednou větou v ústavní novele dnes schválené, že mandát úřadující hlavy státu končí den po nabytí její účinnosti. Prezident by dostal pět dní na podpis. Kdyby odmítl, Orbán by veřejně pohrozil impeachmentem.
Dokážete si představit ten řev?
Mimořádné jednání Evropského parlamentu. Znepokojená Komise. Dopisy eurokomisařů. Česká televize by pravděpodobně hledala pro vysílání dostatek odborníků na Maďarsko, aby pokryli všech čtyřiadvacet hodin dne. V titulcích by se střídala slova „autokrat“, „puč“ a „demontáž demokracie“.
A to by Orbán ještě ani nedopil ranní kávu.
Pak by přišel na řadu parlament.
Orbán by se svou dvoutřetinovou většinou zavedl dvanáctiletý mandátový limit pro poslance. Retroaktivně. Do limitu by se tedy započítaly i roky odsloužené před přijetím nového pravidla. Výsledek? Velká část nejzkušenějších opozičních politiků Tiszy by už v příštích volbách nesměla kandidovat. Ne proto, že by je porazil volič. Prostě proto, že vítěz voleb dodatečně změnil pravidla a oznámil poraženým, že jejich čas vypršel.
Zkuste si představit Orbána, jak vysvětluje, že tím vlastně „obnovuje demokracii“.
Ústavní soud by čekala podobná ozdravná kúra. Nový věkový limit sedmdesát let, aplikovaný na soudce, by odstranil čtyři členy soudu najednou, včetně jeho předsedy. Shodou okolností lidi spojené s předchozí mocenskou garniturou Tiszy. Samozřejmě čistá náhoda. Soud, který má být poslední pojistkou proti zneužití politické moci, by se personálně proměnil právě ve chvíli, kdy by měl začít posuzovat kroky nové vlády Orbána.
Kdyby to udělal Orbán, už bychom neposlouchali tichou debatu o „kontroverzní ústavní reformě“. Poslouchali bychom hlasité vážné diskuse o tom, zda Maďarsko ještě vůbec splňuje základní podmínky členství v Evropské unii.
Pak by Orbán vytvořil nový Úřad pro navrácení majetku národa. Instituce s pravomocí prošetřovat majetek lidí spojených s předchozí vládou a vracet údajně rozkradené bohatství státu. Představte si, že Orbán po vítězství vytvoří speciální úřad, který začne prověřovat majetek podnikatelů napojených na jeho politické odpůrce. Kolikrát by v prvním týdnu zaznělo slovo „Putin“?
A nakonec média. Veřejnoprávní televize by po nově schválených pravidlech přerušila zpravodajské vysílání. Obrazovka by ztmavla a divákům by se objevilo sdělení: „Veřejnoprávní média nesmí lhát, omlouváme se, že jsme to dělali léta.“
Následovalo by převzetí redakcí Orgánovými lidmi, výměna vedení a propuštění editorů.
Kdyby to udělal Orbán, patrně bychom sledovali stávky a živé vstupy reportérů přímo před budovou televize. V pozadí dramaticky nasvícené sídlo stanice, v popředí redaktor vysvětlující, že právě sledujeme poslední hodiny svobodných médií v Maďarsku.
Když nová politická moc odstraní prezidenta novou větou v Ústavě, retroaktivně omezí možnost opozičních politiků kandidovat, změní pravidla pro sedící ústavní soudce, vytvoří zvláštní úřad zaměřený na majetek lidí spojených s předchozí garniturou a během několika týdnů provede čistku ve veřejnoprávních médiích, jsou otázky po právním státu naprosto legitimní.
Jenže to neudělal Orbán. Udělal to Péter Magyar.
A najednou se mění slovník. Ne že by kritika neexistovala. Existuje. Human Rights Watch mluví o změnách podkopávajících právní stát, maďarské lidskoprávní organizace protestují a právníci upozorňují na retroaktivitu některých kroků.
Jen dominantní politický a mediální příběh je podivuhodně jiný a evropský mainstream i unijní instituce mlčí.
U Orbána by takové nástroje byly důkazem autoritářství. U Magyara jsou stejné nástroje zasazovány do příběhu „obnovy demokracie po patnácti letech úpadku“. Jednou je personální výměna soudu jeho ovládnutím, podruhé jeho očištěním. Jednou je zásah do veřejnoprávních médií útokem na jejich nezávislost, podruhé nápravou let propagandy. Jednou je úřad vyšetřující majetek politických protivníků represivním aparátem, podruhé nástrojem spravedlnosti.
A tak si položme jednoduchou otázku.
Dokážete si představit, jak hlasitě by dnes protestovala Evropská unie, kdyby tyto kroky během jediného měsíce provedl Viktor Orbán? Dokážete si představit titulní stránky evropských médií? Česká mainstreamová média? Ty demonstrace? Otevřené dopisy akademiků? Petice umělců? Výzvy neziskových organizací? Debaty o zastavení evropských fondů?
Já docela živě.
A právě v tom je problém. Právní stát totiž nemůže fungovat podle pravidla „záleží, kdo to dělá“. Ústavní princip buď platí pro Orbána i Magyara, nebo to není princip, pak je to politická preference převlečená za právo.
Jenže nyní se nezkoumá kladivo, nyní se zkoumá, kdo ho drží. A dokud je to "náš člověk", rádi sami sebe přesvědčíme, že tentokrát se jím nerozbíjí demokracie, tentokrát se prý jen opravuje. Jen by bylo dobré si uvědomit, že za pár let budou zase volby a situace se může zase otočit.
Pavel Šik
![VIDEO: CZ Reinhard Mey & Freunde - Nein, meine Söhne geb' ich nicht [Offizielles Video]](/media/k2/items/cache/201bd62c004030ca362fe962affecde5_M.jpg?t=1776099652)
![VIDEO: Tucker Carlson a Vladimir Putin [CELÝ ROZHOVOR] i psaný od Davida Formánka](/media/k2/items/cache/416926cb371698fe960375edd64535dd_M.jpg?t=1707594907)
