Posránek Jenom: pod selkou Černochovou se z armády stala jen banda vexláků a překupníků, která rozvrátila rozpočet České republiky a excelentně důstojníka plukovníka Foltýna popsal voják Švejk o posránku Jenomovi!
Tento zelený důstojnický mozek také národu nadává do zbabělých sviní a když má svou důstojnickou čest důstojník Armády České republiky dokázat, tečou z něj jen lejna jako po klystýru.
A už pláče u sebe, že je kancelářská myš a nemůže to udělat:
Nejhorší je, že bude mít jako bývalý komunistický agent Pávek vojenské výsluhy a asi nejen od 56 let, ale ještě supervýsluhy, o kterých se lidem ani nesní. Pracující lid bude chodit do důchodu až v 66 létech! (plus mínus, aby genius máma na mateřské manipulátor Cemper zase nefaktčekoval)
Takže tento posránek Jenom, alias důstojník Armády České republiky plukovník Foltýn, který nad klávesnicí a hradbou ochranky nadává většině národa do sviní, pracující údajně v kanceláři bývalého komunistického Pávka na Pražském hradě, se dle televize NOVA zhroutil!
DŮKAZ
|
A že to má ohlas veliký, partička o důstojnické cti od generála Pavla a vůdkyně Černochové
A jak to vlastně říkal dobrý voják Švejk o plukovníkovi Foltýnovi? Pardon, o posránku Jenomovi?
Pan Jenom.
Ten si udělal známost s dcerou knihaře Bílka. Pan Bílek, ten tý známosti nepřál a taky prohlásil veřejně v hospodě, že kdyby pan Jenom přišel žádat o ruku jeho dcery, že ho srazí se schodou, že to svět neviděl. Pan Jenom se na to napil, a přece jen šel k panu Bílkovi, kterej ho v předsíni uvítal s velkým nožem, kterým ořezávají ořízku, který vypadá jako žabikuch.
Zařval na něho, cože tu chce, a vtom se vám milej pan Jenom upšouk tak silně, až se pendlovky na stěně zastavily. Pan Bílek se dal do smíchu, hned mu podal ruku a byl jen samé: ,Račte dále, pane Jenom - račte se posadit - snad jste se nepokakal - vždyť já nejsem tak zlej člověk, je pravda, že jsem vás chtěl vyhodit, ale teď vidím, že jste docela příjemný pán, vy jste člověk originál. Jsem knihař, pročet jsem mnoho románů a povídek, ale v žádnej knížce jsem nečet, že by se ženich takhle představoval.’
Smál se přitom, až se za břicho popadal, a povídal s náramnou radostí, že mu to připadá, jako by se znali vod narození, jako by to byli rodní bratři, snášel mu hned doutník, poslal pro pivo, pro taliány, zavolal ženu, představil jí ho se všema podrobnostma toho upšouknutí. Ta si vodplivla a šla pryč. Potom zavolal na dceru a povídá jí: ,Tenhle pán přišel požádat o tvoji ruku za takovejch a takovejch okolností.’
Dcera se dala hned do pláče a prohlásila, že ho nezná, že ho nechce ani vidět, tak nezbejvalo nic jinýho, než aby vobá vypili pivo a snědli taliány a rozešli se. Potom pan Jenom měl ještě vostudu v tej hospodě, kam chodil pan Bílek, a nakonec se všude po celej čtvrti mu jinak neříkalo než ,Posránek Jenom’ a všude si vypravovali, jak chtěl zachránit situaci.